Marek Šidlovský (na snímku vpravo) je o deset minut starší než jeho bratr Martin. Teď jim je jednadvacet a mají za sebou dětství, jaké mohou prožít jen dvojčata.
„Do patnácti let jsme si spolu naprosto vystačili. Vše jsme dělali spolu a nikoho dalšího nepotřebovali. Bylo to vlastně úžasné,“ říká Martin Šidlovský. Ještě ve školce si byli velice podobní. Chodili také stejně oblečení a nosili stejný střih vlasů, takže si je lidé pletli. Od základní školy, kterou strávili v jedné lavici, se začali měnit
a dnes už si je nesplete nikdo.
I když mají stále svůj společný pokoj u rodičů, většinu dne tráví každý jinak. Martin se věnuje hudbě, Marek maluje.
Osmnáctiletá dvojčata Vojta a Josef Nejezchlebovi, sousedi Šidlovských, musejí odlišnosti více pomáhat. Jeden nosí vlasy krátké, druhý dlouhé, ale stejně je těžké je rozeznat. Říkají, že mít dvojče je hrůza, ale nemyslí to tak. Hodně o tom ví jejich matka Iveta. „Je neuvěřitelné, jak hodně jsou spojeni. Zažili jsme okamžiky, kdy spolu mluvili přes celý pokoj ze spaní,“ říká Iveta Nejezchlebová, které se narodili kluci
dvojčata po třech dcerách.
„Byla jsem nadšená. Vždycky jsem chtěla dvojčata a jsem šťastná, že se mi to splnilo,“ říká žena. Kluci Nejezchlebovi jsou plaší a o svých pocitech moc nemluví. „Ve škole jim spolužáci říkali PepoVojto nebo
dvojčata, protože nebyli schopni odlišit, kdo je kdo,“ říká matka dvojčat. Vzpomíná, že když si vybírali oblečení do školy, často skončili v úplně stejných šatech, i když to prý neměli v plánu. Když se stalo, že začal chodit každý na jinou střední školu, Vojta na zemědělskou ve Frýdku-Místku a Josef na telekomunikační v Ostravě, dlouho to nevydrželi. „Pepík přestoupil na zemědělskou a teď spolu zase chodí do jedné třídy. V žádné jiné nebylo místo,“ vypráví Nejezchlebová.
Asi mne zabijete
Když se Jana Alžběta Mikulíková dozvěděla, že bude mít dvojčata, rozplakala se. Doktorka, která jí šťastnou novinu oznámila, měla obavy, jak to přijme. „Řekla, vy mne asi zabijete,“ směje se Mikulíková.
Nyní patnáctiměsíční Niko a Luka (uprostřed) přišli na svět s rozdílem jedné minuty. Jsou si velmi podobní, i když jeden je celá maminka, druhý celý tatínek. „Jsou také velmi rozdílní povahově,“ říká Jana Alžběta. Porodila je v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích, protože ve Frýdku-Místku nechtěli umožnit otci dětí, aby
byl přítomen u porodu císařským řezem. Na tom manželé trvali a důsledně dodržují, že otec, s výjimkou kojení, dělá vše, co matka: přebaluje, uspává, konejší. Praktické problémy, které vyplynuly z toho, že
místo jednoho dítěte mají dvě, řeší statečně.
„Třeba jen s kočárkem byly kočárku pro dvojčata se naši kluci nevešli, oba měli přes tři kilogramy. Tak jsme je vozili ve dvou kočárech. Teď máme tandemový kočárek. Ze začátku, než jsme přišli na to, jak je
i dceru, které byly při jejich narození dva roky, umístit do jednoho auta, jezdili jsme ve dvou,“ říká otec Tomáš Mikulík Hamele. Se třemi dětmi řeší, že jim občas chybí jedna náruč. Rozdělili si to tak, že kluky
„Když jsou třeba všechny děti nemocné, opravdu bychom potřebovali ještě jednu náruč,“ říká žena, která se do role matky dvojčat tak vžila, že chce ve Frýdku-Místku založit klub dvojčat a vícečat. „Hledám vhodné prostory, kde bychom se mohli scházet.
Je úžasné mít dvojčata, ale také je to náročné a mnozí rodiče jistě ocení pomoc,“ říká Mikulíková, která je profesionální poradkyní ve věcech mateřství a péče o batolata.
Karolína a Kristýna Kocichovy z Bašky (vlevo) brzy oslaví osm let. Na první pohled jsou téměř stejné. „Pletou si nás někteří spolužáci i paní z družiny,“ říká Karolína Kocichová. Rodiče dvojčat se
shodují, že starosti vyváží to, že si děti spolu hrají a jsou soběstačné.
