Do Písku se sjedou hráči na heligonky

Co vznikne, když se seznámí hráč na heligonku s dramaturgyní? Přece mezinárodní setkání harmonikářů. V sobotu 26. března vypukne od jedné hodiny odpoledne v píseckém Centru kultury oblíbená akce, na jejímž vzniku se podílela náhoda.
„Seznámila jsem se na jedné akci s píseckým rodákem a harmonikářem Jiřím Poklopem, který má známé harmonikáře v Německu a Rakousku. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že bychom uspořádali v Písku setkání. Tehdy ho dělali pouze v Hořovicích, takže o účast byl obrovský zájem,“ vzpomíná na začátky hlavní dramaturgyně Centra kultury Iveta Hodoušová. Prvního ročníku se zúčastnilo asi pětatřicet muzikantů, z toho deset ze zahraničí. Akce měla velký úspěch, proto se další rok opakovala, až se stala tradicí. Smyslem není soutěž o to, kdo zahraje nejlépe. „Chceme umožnit fandům tohoto zajímavého, ale v současné době trochu opomíjeného nástroje setkat se, zahrát si a pochlubit se svojí harmonikou. Často jsou to opravdu unikátní kusy. Celé je to spíš v přátelském duchu,“ popisuje Hodoušová. Počet účastníků se v dalších letech ustálil přibližně na padesátce. Zatím nejmladšímu bylo šest let, nejstaršímu okolo osmdesátky. Přijíždějí hráči z celé republiky, kromě Jihočeského kraje například i z Liberce, Brna, Hradce Králové a také z Rakouska a Německa.
Jedním z pravidelných účastníků je i čtyřiašedesátiletý Mírek Koštel z Písku. Přestože má heligonku doma od dětství, už po své babičce, s hraním začal teprve před čtrnácti lety. Je samouk. „Od mládí jsem hrál na kytaru. V důchodu jsem si řekl, že je ostuda, když mám doma rodinnou památku v podobě harmoniky a neumím na ni,“ vypráví. S hraním mu ze začátku pomáhali místní hudebníci. „Na první ročník setkání harmonikářů jsem se šel jen podívat. Tam jsem ale zjistil, že někteří hrají hůř než já, a tak jsem na dalším také vystoupil,“ usmívá se. V repertoáru má lidové písničky. A jeden sen, který si ještě nesplnil. Chtěl by se naučit zahrát na heligonku píseň Škoda lásky. „Řekl bych, že je hanba Čecha, když ji neumí. Jenže je těžká. Snad to napravím,“ uvažuje heligonkář. Zdokonaluje se pořád. I tak, že když hraje s dalším harmonikářem, musí udržovat tempo. „Ale dělám to pro radost, nepatřím mezi profesionály. Mám spoustu dalších koníčků, nestíhal bych to,“ popisuje Koštel.
Na písecké setkání pilně trénuje. Návštěvníci uslyší píseň Když jsem já šel tou putimskou branou a Když jsem šel v Praze po rynku. „Nikdo jiný je na setkání nehraje, jen já. Nechci přijít s neznámou písní, protože ta pak neudrží pozornost posluchačů. Zvlášť, když setkání bývají dlouhá, začnou se pak bavit mezi sebou,“ vysvětluje. To ovšem není jeho případ, společně s ním zpívá každoročně celý sál.