V hradecké fakultní nemocnici platí od poloviny listopadu zákaz návštěv. Od té doby onemocnělo takzvanou prasečí chřipkou několik dětí z diagnostického ústavu, kraj se koncem minulého týdne ocitl na hranici chřipkové epidemie. Před několika dny začalo i očkování. Zároveň se objevilo další riziko spojené s rychlým šířením nemoci – nedostatek dárců krve.
Peníze jsou peníze
Na transfuzním oddělení hradecké fakultní nemocnice evidují okolo deseti tisíc aktivních dárců, kteří věnují krev či plazmu v průměru dvakrát ročně. Několik tisíc dalších však chybí. Důvodů je několik.
„Chybí větší informovanost v mladé populaci o nutnosti dárcovství a používání transfuzních přípravků z odebrané lidské krve k léčbě. Umělá krev totiž neexistuje. Nízká je i ochota nezištně a zdarma pomoci, ale také neochota některých zaměstnavatelů uvolňovat v nezbytných případech dárce k odběru,“ řekl primář transfuzního oddělení hradecké fakultní nemocnice a předseda Společnosti pro transfuzní lékařství České lékařské společnosti J. E. Purkyně Vít Řeháček a dodal, že dalším důvodem nedostatku dárců jsou soukromé firmy.
Těm totiž část potenciálních dobrovolníků, nejčastěji mladých lidí studujících vysokou školu, prodává svoji plazmu za peníze.
Ve státních zařízeních se plazma v podobě derivátů vrací zpět do nemocnic.
„Plazma se z komerčních center prodává do zahraničí, neslouží tedy k léčbě pacientů v České republice,“ varuje Řeháček.
Nejbližším takovým zařízením je pobočka společnosti Sanaplasma v Pardubicích, která funguje od dubna roku 2008.
„Plazma od nás odchází ke zpracování a dále již nemáme na její využití vliv. Pomáhá však potom pacientům v rámci celé Evropské unie,“ uvedla Jana Dejmková, lékařka z pardubického centra firmy Sanaplasma. Za jeden odběr tam zájemci inkasují 400 korun. Podle manažerky centra Petry Míčkové jich denně přicházejí v průměru dvě stovky.
„Můžeme odebírat plazmu až třiceti lidem najednou. Studenti tvoří zhruba šedesát až sedmdesát procent našich klientů,“ řekla Míčková a odmítla tvrzení, že by soukromá centra ubírala dobrovolné dárce krve státním zařízením.
„Dárce krve transfuzním stanicím určitě nebereme. Chodí k nám většinou lidé, kteří by normálně darovat krev nešli,“ uvedla Míčková.
Dejmková však připouští, že část dobrovolníků skutečně do pardubického centra dochází.
„Deset až patnáct procent lidí, kteří chodí k nám, má zkušenost s darováním krve či plazmy ve státních zařízeních. Je také naopak možné, že z části lidí, kteří přijdou nejprve k nám, se stanou dobrovolní dárci krve,“ řekla Dejmková a dodala, že soukromá a státní zařízení musí splňovat stejná kritéria.
„Rozdíl ve výběru dárce by neměl být žádný. Placené odběry ale vedou k tomu, že lidé zamlčí rizikové skutečnosti, jako je zdravotní stav či rizikové kontakty,“ upozornil Řeháček.
