V roce 2001 založil a dodnes vede Američan Gary Edwards v České republice organizaci Zdravotní klaun. Přes sedmdesát netradičních lékařů pravidelně přináší smích a radost dětem i dalším pacientům v nemocnicích. Jedním z nich je hradecký herec Petr Vrběcký alias „doktor Arnošt Houska“.
Kromě role zdravotního klauna hrajete v Klicperově divadle. Můžete srovnat hraní v divadle a v nemocnici?
Je to podobné a navzájem obohacující. Odezva je na rozdíl od divadla okamžitá a stoprocentně pravdivá. Děti vám nelžou, když je to nebaví, dají to hned najevo. Je pravda, že v nemocnici mám postavu pouze jednu a tu musím naplnit klaunováním. V divadle je těch postav více a mají jiné a velmi odlišné charaktery.
Jak taková klauniáda vypadá?
Klauni doktoři přicházejí na pokoj s nějakým němatrace, cílem OE prohlédnout pacienta, dofouknout matrace, představit se, dezinfikovat pokoj, vyhubit bacily. Problém a základ klauniády je v tom, že klaun jednička chce k cíli dojít, ale kazí mu to klaun dvojka. Charaktery klaunů můžou být různé: klaun hlupák, snaživec, popleta, důležitý, nepraktický, líný, a stejně tak vztah mezi nimi. Vzniká tak kontrast, který v sobě skrývá humor, napětí, smích a zájem dětí. Pokud se tohle všechno podaří včas namixovat, klauniáda se podařila a děti se smějí a na chvíli zapomínají na bolest a nemocniční prostředí.
Co musí klaun umět a jak se dá klaunování naučit?
Organizace Zdravotní klaun je v Evropě zapojená do sítě workshopů, které navštěvujeme a kde se dále učíme a rozvíjíme dovednosti potřebné ke klaunování. Třeba hru na ukulele, žonglování, práce s rekvizitou, rekvizizpěv a další. Není to tedy jen prosté „dělání srandy“, ale vysoce profesionální program snažící se zaručit kvalitu klauniád. Také máme „observace“, kdy někdo z vedení přijede na klauniádu a sleduje naši práci. Případné chyby jsou námětem další práce.
Co vás na práci klauna baví nejvíce? Hrajete vlastně stále jednu a tutéž roli, nevadí vám to?
Jsem zdravotním klaunem skoro dva roky a za tu dobu jsem viděl bezpočet dětí. Některé se nám podařilo rozesmát, a to je ta nejlepší odměna. Každý okamžik, kdy se dítě usměje a na chvíli zapomene na svoji nemoc, je zážitek. Děti jsou nesmlouvaví diváci a neustále dávají nové a nové podněty a výzvy, takže doufám, že vnitřně nevyhasnu a budu stále schopen dávat jim na chvíli radost.
