Doktorka, která potřebuje adrenalin
Most / Po noční směně v mostecké porodnici jde sloužit do hospice a odpoledne ji sanita odváží do Žatce, kde na sále dává narkózu. Mezitím si odskočí na resekci zubu, přečte knížku, zahraje tenis, nebo se sejde s přáteli. Takový den u Kamily Peškové není vůbec výjimečný. Ve svých pětašedesáti letech je neskutečně akční.
Anestezioložka, která v Mostě stála u zrodu medicíny v přetlakové komoře, hospicové péče, léčby bolesti, potřebuje k životu adrenalin. Baterky si dobíjí prací, lezením po horách, cestováním, chalupařením, potápěním, ale hlavně, když je ve společnosti svých nejbližších.
Rodina je základ
„Manžela Jiřího jsem poznala na vysoké škole. Třicet let jsme spolu dělali na ARO mostecké nemocnice. Dvaadvacet let mi dokonce šéfoval. Máme dva dospělé syny Jiřího a Jana, vnuka Juráška. I když jsem pořád v práci a nestíhám být dobrou hospodyní, rodina je pro mě základem, tím hlavním na světě a radostí na prvním místě.
ARO, auta, potápěči
Touha pomáhat lidem mě provází stále. Na ARO jsme s mužem nechali velký kus života. Byla to úžasná práce v perfektním kolektivu v dobře vedené nemocnici. Teď sloužím na operačním sále porodnice a gynekologie. Abych toho neměla málo, dávám narkózy i v nemocnicích v Žatci a v Teplicích. O víkendech bývám na autodromu, jsem v týmu rychlé pomoci. Studuji potápěčskou medicínu a jezdím s potápěči do různých moří.
Před časem jsem se vrhla do léčby bolesti, protože taková poradna u nás chyběla. Byla jsem u vzniku léčby ve vysokotlaké komoře. V Mostě máme hyperbarickou komorou pro osm lidí, kterou nám závidí půlka republiky. Práce je pro mě vzrušení. Je o mnoha dovednostech a znalostech, které musím lidem přinášet, aby překlenuli náhlou změnu svého zdravotního stavu nebo operační zátěž, a byli v co nejlepší kondici, netrpěli bolestí a neměli strach.
Hospic, druhý domov
ARO je oddělení, kde se člověk nevyhne smrti. Medicína je tak digitalizovaná a perfektní, až se z ní vytratil lidský faktor. Z lidí na smrtelné posteli se stávají počítačem řízené objekty. S manželem jsme zatoužili po tom, aby v Mostě existoval hospic, kde lidé najdou i ve smrti zázemí domova. Po letech se nám to podařilo. Teď v červenci jsme oslavili jeho páté narozeniny. Možná se to někomu může zdát paradoxní, ale hospic je mojí velkou radostí. Když vidíte, jak se tady z trosky sužované ukrutnou bolestí zase stane člověk, byť jen na chvíli, stojí to za to. Máme paní, které lékaři dávali měsíc života. V hospici je přes rok.
Setkání s přáteli
Mám hodně spolupracovníků, známých, kamarádek, na které je spolehnutí a s nimiž je mi dobře. Ale skutečných přátel je jen několik. A rozhodně mezi ně počítám Marii Vaničkovou, Annu Hrudkovou, Janu Kopeckou a sestru Milenu. Scházíme se několikrát za měsíc a bavíme se o horách, o umění, kultuře, nových knihách, které jsou mojí velkou láskou. Navzájem se obohacujeme a radujeme se z povedené věci v kumštu i v životě.
Treky až do nebes
Zdolávání výšek mě naplňuje energií. Fascinuje mě, kde se v člověku bere tolik síly. Padáte únavou, jste absolutně vyčerpaní, a přece dojdete k cíli. Vždycky jsem toužila lézt po horách. Nestihla bych všechny, proto jsem začala těmi nejvyššími. Dvakrát po sobě jsem pobývala v Himálajích. Jednou na treku kolem Anapuren a podruhé na Everestu.
Cesty kolem světa
Těžký stres a nároky na práci kompenzuji cestováním. Je jedno, jestli na chalupě v Jindřišské nad Jirkovem, kde miluji obyčejné cesty kolem potoků nebo hřebenové túry na Lesné v Krušných horách, anebo po světě. Splnila jsem si jeden z posledních velkých snů. Nedávno jsem se vrátila z Equadoru a Peru.
Vysněné země jsem navštívila s expedicí pořádanou ke čtyřicátému výročí tragédie pod Huaskaránem, kde zahynula elita českého horolezectví včetně fotografa Viléma Heckela. Viděla jsem záhadné obrazce Nasca, prošla říši králů Inků nad Cuscem a mnoho jiného. Odevšad si vozím tyrkysový náhrdelník. Věřím, že tyrkys mi dodává sílu a ochranu tyrkysové bohyně nepálské hory Cho-oju.
V bílém s raketou
Hory i světoběžnictví vyžadují fyzickou odolnost. Dílem jsem ji získala na tenise, který jsem hrála závodně za Teplice a za Most. Tenis mám pořád moc ráda, ale už jen rekreačně. Každoročně sleduji wimbledonský tenisový turnaj a jsem velký fanda Federera a Tomáše Berdycha. Pohyb je důležitý v každém věku. Ptáte se na recept, jak zdravě žít? Radovat se z maličkostí. A jednou za čas se úplně vyvázat ze svých povinností, vyrazit někam ven a všechno vypustit.
