Pomníky a myčky
Do Kosova se jezdí nejčastěji po souši z Makedonie. Však také makedonská metropole Skopje leží jen 20 kilometrů od hranic s Kosovem. Můžete ovšem i letět na prištinské mezinárodní letiště Adema Jashariho. Po letištní ploše dojdete do nevzhledného hangáru přebudovaného na terminál.
Přivítá vás velká podobizna vousatého muže ve vojenské uniformě obtěžkané nábojovými pásy. Kosovský hrdina Adem Jashari neměl rád Srby a podle dostupných zpráv dvojnásob, když se napil. Oblíbeným cílem byli srbští policisté, na které střílel nejraději.
Když policie obklíčila jeho dům a dala lhůtu k odchodu civilistů, Jashari se svou rodinou se zabarikádoval a střílel po všem živém. Dopadlo to špatně. Po dvoudenní bitvě zůstalo na místě přes šedesát mrtvých. Nepřežil ani on, ani rodina, kterou obětoval. Nicméně je nyní téměř státním symbolem Kosovské republiky, která je formálně multietnická a tvořená pak zvláště Albánci, Srby, Makedonci, Černohorci, Romy, jakož i dalšími národnostmi. Pokud vám to nepřijde divné, vítejte v Kosovu.
Při projíždění Kosovem máte pocit, že jediné, čeho má země dostatek, jsou pomníky Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) a myčky aut. Obojího je vlastně nadbytek, třebaže myčky prokazují alespoň jakousi službu. Více než kdekoli jinde je v Kosovu vidět rozdíl mezi tím, co je oficiální a jaká je pak skutečnost.
Oficiálně se jedná o multinárodní stát spravovaný misí mezinárodního společenství pod vedením Evropské unie. Ve skutečnosti jde o nejchudší zemi v Evropě lemovanou pomníky UÇK, na kterých se albánské vlajky s dvouhlavou orlicí vyměňují za oficiální kosovské jen během návštěv členů mezinárodní správy.
Z 30procentní srbské menšiny ještě před 15 lety zbylo v současném Kosovu sotva pět procent, ostatní národnosti jsou na tom podobně. Skutečnost je taková, že Albánci mají druhý stát a aktivity mezinárodní správy (EULEX) se často omezují na dokazování toho, že tomu tak není.
Nedostavěné chrámy
Památek nabízí Priština málo, za to ale má mnoho nových budov, zvláště pak ministerstev a jiných vládních úřadů. Centrem Prištiny je bulvár Matky Terezy, mohutné pěší korzo. Na jednom konci naleznete Kosovské národní muzeum, toho času zavřené kvůli rekonstrukci. Nedaleko od něj se nachází Etnografické muzeum, které je umístěno možná v poslední dochované historické budově ve městě. V hlučném a prašném městě jde o skutečnou oázu klidu a krásy korunovanou cennou sbírkou s mnoha užitečnými informacemi.
Snad více než Albánci se na současné podobě Prištiny podepsala jugoslávská architektura prosazující jednotu všech národů, tudíž naprosto beze stylu, ale mohutná. Platí to pro pološílený Palác mládeže a sportu, se kterým se Albánci jaksi smířili, protože na něj pověsili největší podobiznu Adema Jashariho ve městě.
A pak je tu takzvaný zlatý trojúhelník. Tvoří ho budova univerzitní knihovny, zhmotnělý zlý sen každého architekta, vedle stojící chrám Krista spasitele, který začali Srbové stavět v roce 1995 v rámci národního poblouznění, a katedrála Matky Terezy, kterou z podobných pohnutek začali stavět Albánci po jejím úmrtí.
Obě sakrální budovy jsou symbolicky mohutné, nedostavěné a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom mělo něco změnit, což by beztak už ničemu příliš nepomohlo. Chrám Krista spasitele je obehnán ostnatým drátem a pro jistotu ještě panuje legenda, že ho Srbové během svého odchodu zaminovali, což ho nechává naprosto napospas času.
Katedrála Matky Terezy je obehnána ohradou s reklamami a z politického hlediska je zatím dostavitelná. Turistickou památkou se tak stávají i obrovská písmena Newborn v centru, která tam stojí od vyhlášení nezávislosti v roce 2008. Určitě jen tak nezestárnou.
Oáza klidu
Kosovo ovšem není jen Priština. Nejvýznamnější památky, které se zde soustředí zvláště na sakrální stavby, lze nalézt hlavně mimo Prištinu. Za jedním z nejkrásnějších příkladů prolínání východní byzantské architektury s architekturou románskou to je z Prištiny téměř, co by kamenem dohodil. Stačí vyjet z města na jih a z hlavní silnice na předměstí odbočit doleva. Bohužel se nelze zcela spolehnout na silniční značení, protože srbská část dvoujazyčných označení je systematicky ničena a u srbských enkláv, jako je Gračanica, pak pro jistotu značení celé.
Když se vám podaří do Gračanice dojet, nemůžete už klášter minout. Třebaže přes vysokou zeď s ostnatým drátem není z ulice nic vidět, stačí zastavit před supermarketem U Jovana a vydat se naproti. První, co vás po překonání zdi překvapí, je ticho, klid, upravený park a intenzivní zeleň. Dokonce i vzduch je tu čistší, bez všudypřítomného prachu a zbytků kouře od pálení trávy nebo odpadků.
Dokončený v roce 1321 a postavený za legendárního srbského krále Milutina Nemanjiće představuje klášterní kostel jeden z vrcholů srbské byzantské tradice. Půdorysně má podobu dvojitého kříže umístěného jeden ve druhém. Skutečný zážitek ovšem představuje až návštěva interiéru, ve kterém se nesmí fotit. Důvodem jsou masivní fresky na všech plochách, které se formovaly v průběhu staletí.
Čtěte také:
Srbsko a Kosovo se dohdly na zrušení vzájemného obchodního embarga
Martin Ježek: Kosovo a přebytky sebevědomí
Soud se postavil za Kosovo, Srbsko zůstává neústupné
Nejstarší se nacházejí v lodi, spadají do doby dokončení stavby a zachycují brzký život Ježíše. Za zmínku stojí také fresky znázorňující soudný den s příklady hříšníků směřujících k obrovské ohnivé řece představující peklo. Nikoli náhodou mají často podobu Turků. Při troše hledání lze nalézt i podobenky stavitele a jeho ženy.
Pokud si chcete doplnit vzdělání, v malém obchůdku vám milé jeptišky prodají knihu Ukřižované Kosovo pojednávající o již zničených či poškozených pravoslavných kostelech v Kosovu během kosovské války. Tomu gračanickému se ničení naštěstí vyhnulo.
Užitečné informace
Protože Srbsko Kosovskou republiku dosud neuznává, není možné dostat se z Kosova do Srbska, pokud jste do Kosova vstoupili jinak než přes Srbsko. Razítko Kosovské republiky bez srbského protějšku je totiž považováno za ilegální vstup do země. » Vzhledem ke stavu silnic a nutnosti platit za auto nemalé pojištění (neplatí zde zelená karta) je stále nejvýhodnější letecká doprava. Po krachu maďarského dopravce Malév se ovšem nabídka snížila a podražila. Z Prahy neexistuje přímý let, lepší spojení nabízí Vídeň včetně několika nízkonákladových společností. » O co se nemusíte bát, je stravování a kuchyně. Pokud nemáte smůlu, nenatrefíte na špatnou restauraci. Za nevelký peníz je tak možné se dobře najíst prakticky kdekoli.
Autor je spolupracovníkem redakce
