DRUHÁ POLOVIČKA. Bob je kliďas, který nezkazí srandu. Nesahejte mu ale na Slavii

Přerov l Jeho manželka o něm tvrdí, že je kliďas, kterého nic nerozhází, zábavný člověk i chlap, o kterého se dá opřít. Přerovský moderátor a mluvčí Bohuslav Přidal je se svou ženou sedmadvacet let a jejich symbióza je umocněna i jmény. „On je Bob, mně se říká Bobina. Myslím, že v tom je něco osudového,“ říká Božena Přidalová, profesí ředitelka školy.

Váš muž je nejznámější přerovskou moderátorskou tváří. Prozradíte, jak a kde vyrůstal, co ho formovalo?

Narodil se před šedesáti lety v Němčicích nad Hanou a přišel do rodiny jako benjamínek, navíc vytoužený chlapec. Maminka měla z prvního manželství dvě dcery ve věku čtrnáct a šestnáct let, tatínek měl v té době už dospělou dceru, a když se Bob narodil, bylo mu šestačtyřicet. Prakticky byl vychovávaný a také hýčkaný jako jedináček. Když mu byly dva roky, přestěhoval se s rodiči do Přerova, protože koupili dům v Palackého ulici. Na dětství, strávené ve městě, vzpomíná rád. Stejně jako na chvíle, kdy coby školák jezdil na prázdniny k sestře Alce, která bydlela v Šumperku.

Věděl vždycky, co bude dělat?

Když byl o trochu starší, pohyboval se ve společnosti příznivců kapely Synkopa, byl členem jejího fanklubu a psal články do synkopáckého časopisu Help. Hrál volejbal, dělal diskžokeje, měl rád sport a kulturu. V patnácti letech šel na strojní průmyslovku. Vzpomínal, jak ho pak překvapilo, když mu v šestnácti letech řekla kartářka, že se stejně jednou bude věnovat filozofii. Nebral to vážně, ale později se Bob v osmatřiceti letech dal na studium filozofické fakulty.

Jak dlouho se vlastně znáte?

Byl i s manželkou na svatbě mé a mého prvního muže, s nímž se znal. Setkávali jsme se jako dva páry, chodili jsme s partou za zábavou. Bob se pak rozvedl a moje manželství také skončilo. Zůstala jsem sama s tříletou dcerou a zvažovala, co v životě dál. Jednou mi kamarád dal lísky na strojírenský ples, ale mně se tam bez partnera nechtělo. Nakonec jsem šla, potkali jsme se tam s Bobem a sblížili se.

Pak následovala svatba?

Chodili jsme spolu rok a v červnu roku 1985 byla svatba. Bob měl z prvního manželství tehdy devítiletého Daniela a čtyřletého Martina, kteří k nám jezdili na návštěvu. I když to nebylo jednoduché, protože po rozvodu rodičů se kluci odstěhovali do Pardubic. Táta ale pro ně aspoň dvakrát do měsíce v pátek jel a v neděli je zase odvážel. Já jsem měla v té době malou dceru, pro kterou Bob byl a stále je milujícím a chápavým tátou. Mají k sobě blízko, a když Markéta něco ve svém životě řeší, volá mu mnohdy častěji, než mně.

Je něco, co dokáže vašeho muže vytočit?

Moc věcí ne, protože je kliďas. Dokonce ani můj temperament znásobený italskými předky ho nedostane do varu. Já mu třeba něco vytýkám a čekám, že se ozve. On mě nechá vyvztekat a pak v lehké srandě, s nadsázkou a klidem utrousí: Slyšeli jsme slovo boží. Zkrátka není hádavý, prudký ani prchlivý. Snad jediné, co mu dokáže zpěnit krev, je sledování fotbalového nebo hokejového zápasu. To mu emoce opravdu pracují naplno. Dokáže se naštvat, když má pocit, že rozhodčí byl nespravedlivý. Ale taky se dokáže dojmout nad dobře mířeným gólem až k slzám. Slabost má hlavně pro Slavii.

Prozradíte jeho dobré a špatné vlastnosti?

Miluje svoji rodinu, je to pohodový chlap, který nezkazí žádnou srandu. Je také hodně otevřený, zábavný, vtipný a má rád lidi. Vadí mi na něm jenom jeho mírná ironie. To pociťuji třeba ve chvíli, kdy mám sraz s kamarádkami a on je zklamaný, že bude doma sám. Když odcházím, rád se s kapkou jízlivosti polituje. Řekne třeba: „Tak běž, no, já tu zůstanu klidně sám“. Nevím, jestli je to u muže dobrá, nebo špatná vlastnost, ale Bob by byl nejraději, abych s ním byla, pokud možno, pořád. Možná je to jakýsi pozůstatek toho, že měl o hodně starší sourozence a jeho rodiče mu věnovali velkou pozornost.

Jak relaxuje?

Rád a hodně čte – ať už časopisy, noviny nebo knihy. Nesnáší kolem sebe klid, takže pořád musí mít puštěné aspoň rádio, které má jako zvukovou kulisu. Rád chodí do posilovny, už pětatřicet let dochází do sauny a občas si zahraje bowling. Taky má rád kulturu a není příliš vybíravý. Miluje kino, divadlo, koncerty a umí ocenit dobré kumštýře.

Kdy jste na něj byla nejvíce pyšná?

Když dálkově dokončil vysokou školu, studoval na filozofické fakultě sociologii kultury. A pak jsem na něj samozřejmě pyšná pokaždé, když skvěle moderuje. Hrdá jsem na něj byla třeba i ve chvíli, kdy vedl mou dceru k oltáři. To bylo pro mne dojemné a emotivní.

Čím vás ještě dojal?

Třeba tím, když na oslavě padesátin hrál na trubku Armstronga. Nebo že stál při mně, když jsem měla problémy v práci. Dojímá mě pokaždé, když cítím jeho podporu.

Co považoval v životě za prohru?

Tohle sice už tak trochu smazal čas, ale v začátcích těžce nesl, že se jeho malí synové odstěhovali s mámou do Pardubic. Dělal ale co mohl, aby jim to vynahradil. Dnes už má od kluků pět vnoučat a šestého vnoučka právě čekáme od dcery. Má se narodit v říjnu a Bob se už těší, jak bude jezdit s kočárkem. Další věc, kterou svého času považoval za prohru, bylo to, když pět měsíců nepracoval.

Kdy jste ho viděla nejsmutnějšího?

Když mu v roce 1993 umřela maminka. Měl mámu moc rád a ona jeho.