Dýmku kouří dvě a půl hodiny

Jeho hlava není zahalená do oblak dýmu. Čerstvě nacpanou dýmku si umí vychutnat plné dvě a půl hodiny.
Než se v roce 2000 dal Antonín Votava do šumavského Pipe klubu v Prachaticích, byl obyčejným kuřákem cigaret. Pak začal závodit v pomalém kouření. „Zapálit si dýmku je ale obřad. Určitý druh duševní relaxace, při níž si vychutnávám kvalitní tabák s menším množstvím nikotinu. Navíc dým zůstává při kouření jen v puse. Pokud se člověku povede zakouřit nějaký dobrý čas a získat body, tak je z toho radost,“ líčí své pocity Votava, který už šest let šéfuje šumavskému klubu.
Za deset let se dvakrát stal mistrem republiky a pětkrát jeho tým vyhrál republikovou ligu. Odskakuje si i do Španělska, Dánska, Polska, Německa, Maďarska. Na mistrovství světa, které bývá jednou za čtyři roky, a každoročně na mistrovství Evropy.

Když zhasne dýmka, je konec nadějím

Na světová fóra se sjíždí od 250 do pěti set závodníků. Špičkou jsou Italové a Maďaři, kteří staví pět až šest národních týmů. Češi jeden. Nebývají to pokaždé nejlepší reprezentanti svých států. O účasti rozhodují spíš peníze. „Startovné a náklady jdou z vlastní peněženky, proto na soutěže jezdí, kdo chce. Sponzoři, jimiž jsou vesměs výrobci dýmek a tabákových výrobků, zajišťují většinou jen ceny a organizaci,“ poznamenává. Na kláních to chodí tak, že každý účastník dostane stejnou dýmku, tři gramy tabáku, dusátko na nacpání dýmky a dvě zápalky. „Příděl tabáku váží na laboratorních vahách. Na přípravu, při níž se nacpává dýmka, máme pět minut. Pak je minuta na zapálení. Po tomto limitu nelze do hoření nijak zasahovat ani znovu zapalovat, na to dohlíží rozhodčí,“ popisuje vyznavač kouření dýmky.
Nejdéle takové množství tabáku kouřil Ital. Tři a půl hodiny. „Můj rekord je dvě hodiny sedmadvacet minut,“ popisuje Votava. Když zhasne dýmka, je po nadějích. I to se Votavovi stalo. V Hradci Králové po čtyřech minutách od startu. V jiném roce ale zase v Hradci vyhrál.
V čem to může být? „V nacpání, ve zvoleném systému kouření, ale určitě je to tréninkem. Hlavně před mezinárodními soutěžemi. My si tabák, který pořadatel zvolí, zkoušíme až těsně před soutěží, a to je pozdě na to zjišťovat, co po zapálení dělá,“ říká Votava. Ztížené to mají navíc v tom, že všude je zákaz kouření a trénovat mohou nanejvýš na lavičce před hotelem. Ve výhodě bývají domácí závodníci. Ti si tabák snadno koupí a mohou trénovat předem. Strakonickým kuřákům leze do peněz už jeho zasílání. Otázku škodlivosti kouření Votava neřeší. „U doktora jsem nebyl asi dvacet let a problémy nemám. Ostatně i mezi klubovými kuřáky jsou lékaři. V budějovickém dokonce dva, z toho je jeden kardiolog,“ polemizuje na téma kouření a zdraví.

Nejdražší dýmky jsou vyrobené z tykve

Doma má Antonín Votava sbírku asi 150 dýmek. Bruyerky, kalabašky a meršánky. Bruyerky vyrábějí z kořene bruyeru, což je francouzský název pro vřesovec stromový, který roste například na Korsice na těžko přístupných skalnatých srázech a útesech. Dřevo je pro svou odolnost vůči žáru spalovaného tabáku k výrobě dýmek nejvhodnější. Vytěžený materiál vaří v měděných kotlích a dále ho speciálně upravují. Meršánky jsou z mořské pěny. Bělavého nerostu meršánu neboli sepiolitu, vyskytujícího se nejvíce v Turecku. Nejdražší jsou kalabašky. Dýmky se zahnutou troubelí a velkou hlavičkou. Vyrobené z prázdné tykve, kterou pěstují v jižní Africe. Hlavičku a tabákovou komoru mají z meršánu.