Emoce za volantem aneb Když tunový kolos neřídí jen drsňáci
Život tráví ve stísněné kabině svého kamionu, sami o sobě občas prohlásí, že jsou novodobí kočovníci. Muži, kterým, obrazně řečeno, přirostl volant nejen k srdci, ale i k rukám. Profesionální řidiči kamionů už řadu let patří k Břeclavi jako tamní zámek i k Hodonínu jako dva elektrárenské komíny.
Jedním z prvních kamioňáků, kteří se svým kolosem projeli v březnu Hodonínem, byl Miroslav Pravec. V kabině kamionu strávil čtyřicet let života. Dnes je mu šedesát. Projel celou Evropu a za volantem zůstal i přes srdeční infarkt, který prodělal loni v rakouském Salcburku.
„Kabina je pro nás obývákem, kuchyní, ložnicí i pracovnou,“ říká Pravec a potáhne za zapálené cigarety. S několikatunovým kolosem zaparkoval nedaleko hraničního přechodu na Slovensku, kde si právě dopřává krátkou pauzu. A vypráví.
Za volant náklaďáku poprvé usedl na vojně. „Tehdy jsem si udělal papíry za tři sta korun. Od té doby jsem u řízení zůstal,“ říká prošedivělý muž s plnovousem.
Stejně jako řada jeho kolegů si život bez volantu nedovede představit. Osmiapůlhodinová pracovní doba a pravidelné návraty domů by ho lákaly. Stejně jako mnohé další řidiče kamionů. „Ježděním ale zkrátka žiju,“ podotýká a krčí přitom rameny.
Kamion a já. Spojení na život a na smrt
Důkazem, že spojil život s řízením, je příhoda z loňského června. Pravec zrovna stál s kamionem v Salcburku, když ucítil, že je zle. Vylezl z kabiny a sám si ještě zavolal lékaře. Měl infarkt. Paradoxně ve šťastnou chvíli. Kdyby řídil, následky mohly být tragické. A nejen pro něj.
„Byla horka. Venku mohlo být snad pětatřicet stupňů. Čtrnáct dní jsem pak strávil na klinice, kde mě doktoři dávali do kupy,“ vypráví Pravec. O konci řidičské profese ani nepřemýšlel. Jakmile mohl, vrátil se na silnici. A také k oblíbené cigaretě.
„Kouřit bych neměl, ale patří to ke mně stejně jako náklaďák. Chtěl bych jezdit až do důchodu, což bude za čtyři roky,“ říká zkušený kamioňák a startuje motor. Loučí se. Zboží musí dovést včas. Každý profesionální řidič ví, že k jeho životu patří dny i dlouhé týdny mimo domov. Je věčně na cestách. O samotě. Jen s rádiem, knihou či televizí.
Tahle profese není pro zahrádkáře
„Pokud chce mít někdo alespoň trochu volného času a věnovat se i koníčkům, musí dělat něco jiného,“ je přesvědčený další šofér Tomáš Kordula, který dřív pracoval pro jednoho z hodonínských podnikatelů.
V náklaďáku strávil pouhý rok. „Byla to hezká doba. Poznal jsem spoustu nových míst v Česku, Slovensku a Rakousku. Ale chci dělat i něco jiného, než jen celé dny řídit. Proto jsem skončil,“ vysvětluje Kordula.
Řidiči v Hodoníně parkují nejčastěji u hraničního přechodu, podél silnice Bratří Čapků či odpočívadla poblíž nákupního centra. Po desítkách pak každý den zastavují u benzinky na vytížené křižovatce mezi Hodonínem a Břeclaví. Tam oddechují, obědvají, koupou se a spí.
„Už jsem si vyslechla řadu životních příběhů. Většinou smutných. Některým řidičům jejich práce mimo domov rozvrátila vztahy. Dělám jim vrbu a občas si připadám jako psycholog,“ říká Hana Janoušková, která se na pumpě stará o strávníky.
Dokonce si vyslechla, že díky ní zůstal jeden muž naživu. Když se s ním setkala, seděl zkroušený u stolu v tamní restauraci. Janoušková se ho zeptala, zda mu může pomoct. „Díky tomu prý zjistil, že není na světě úplně sám,“ vypráví žena.
Zcela jiný výbuch emocí nastává, když se u benzinky sejdou kamioňáci z Polska. Mnohdy pak na řadu přichází alkohol, hluk, hádky a facky. „Dělají tu bordel. Zvlášť o víkendu, kdy nejsou na cestách. Pijí a pak se servou,“ tvrdí obsluhující pumpařka Květa Malenovská.
Naopak pětatřicetiletý šofér Martin Beneš si vztahy s polskými kolegy pochvaluje. Na silnicích je dvanáct let, a když potřebuje pomoc, většinou mu vyjdou vstříc. Na rozdíl od Čechů.
„Mnohdy jde jen o maličkosti, jako je třeba půjčení nářadí, ale pro našince je to někdy problém. Dávno neplatí, že řidiči kamionů jsou jedna velká rodina. Každý si hraje na svém písečku,“ říká Beneš, zatímco odpočívá s mladším bratrem na velkém parkovišti u benzinky.
Oba patří do rodiny, kde se řízení tunových kolosů stalo tradicí. Živí se tak otec a nyní i jeho tři synové. „Lidi si myslí, že jde o práci, se kterou se člověk podívá po světě a stane se dobře placeným turistou. Není to tak. Tahle práce musí člověka bavit, jinak by ji nemohl dělat,“ tvrdí Beneš.
Žiju bez rodiny. Ale hypotéka nepočká
Doma má ženu a dvouletou dceru, které kvůli kamionu vidí jen o víkendu. „Bohužel nemohu být s rodinou každý den. Jenže jsem z kraje, kde je to s prací a penězi špatné a takhle si vydělám víc. Splátky hypotéky nepočkají,“ vysvětluje Beneš.
V Hodoníně i Břeclavi jezdí kamiony po rušných ulicích, kde se střetávají s řidiči osobních aut. K hádce stačí málo. Zatroubení, myška či nepříjemné „lepení“ na zadní sklo. A konflikt je na světě.
„Někteří lidé v autech se chovají dost arogantně a jsou zralí na tečku. Ještě jsem se k tomu neuchýlil. S takovým člověkem stejně nic nesvedete. Bude pořád opakovat svoje, i kdyby udělal sebevětší prasárnu,“ podotýká Beneš.
V Hodoníně se dřív šoféři kamionů jedoucí na Slovensko nebo zpět museli vypořádat s nepřehlednou křižovatkou u hlavní pošty. Dostali se tak téměř do centra. To už dnes ale neplatí. Cesta je navádí přes malý obchvat, což si řidiči i odborníci pochvalují. „Dopravě to jednoznačně prospělo. Je plynulejší, což je lepší i pro řidiče osobních aut,“ říká vedoucí odboru dopravně správních agend Roman Konečný.
Do Břeclavi zase míří nejvíce kamionů po silnici I/55. Jejich řidiči však ve městě hledají odpovídající zázemí jen těžko. Odpočinout si mohou jen v areálu tamní firmy, která se zabývá hromadnou dopravou či poblíž sídlíště Na Valtické.
