Vlaďku Erbovou, Juditu Čeřovskou a Josefa Masopusta i přes odlišné profese spojuje jediné. Vzpomínky na rodný Most.
Modelka Vlaďka Erbová jezdila do svých patnácti let den co den za babičkou do Souše. „Babička měla zahradu a hospodářství. Naučila mě kydat prasatům, dojit krávy,“ nestydí se celebrita říct nahlas své dovednosti z dětství. Celé dny lítala v gumákách. „Umím oškubat slepici, vykuchat králíka. Jako dítě jsem míchala krev při zabijačkách,“ vzpomíná.
Na babičku nedopustí, i když ji už denně nevídá. „Ráda jí se vším pomůžu, ale hospodářství mi už tolik nevoní, jako když jsem byla malá,“ přiznává na ježka střižená kráska. „Babi je dnes skoro osmdesát let. Má pořád stejný režim. Vstává ve čtyři, protože si zachovala drůbež. Má asi deset psů, dvacet koček. V moderním satelitním městečku, které v Souši vystavěli, působí pro někoho komicky. Pro mě je jediná na světě,“ zjihne hlas modelce.
Když vychodila základní školu, zamilovala se do profese módní návrhářky a toužila po oděvní škole. „Nejbližší byla v Liberci a maminka měla o mě strach. A tak mě z Mostu nepustila,“ napije se ze šálku čaje Vlaďka Erbová.
Tři roky studovala na ekonomicko-administrativní škole, kterou pak zrušili. Čtvrtý ročník absolvovala na Obchodní akademii v Mostě. „Ze školy jsem ovládala účetnictví, počítače, ekonomiku obchodu. Jakmile jsem dostala papír jménem maturita, rázem jsem všechno hodila za hlavu,“ usměje se černovláska.
Toužila po horském kole. Jenže rodiče žili od výplaty k výplatě, na kolo nezbývaly peníze. „Strejda našel inzerát, že vyhlásili soutěž Miss poupě a hlavní cenou bylo právě horské kolo,“ usměje se Vlaďka Erbová.
Bez jakékoliv přípravy zvítězila. Postoupila do semifinále, kde také vyhrála. V republikovém kole skončila druhá. Rychlý start a přirozený talent vycítila modelingová máma Jana Antonínová z Litvínova, která mimo jiné vypravila do světa i Evu Herzigovou.
Maminka, babička a Jana Antonínová z Litvínova jsou tři ženy, které zásadně ovlivnily její život. „Jana mě naučila chodit, mluvit, oblékat se,“ vyslovuje nahlas díky modelka. V sedmnácti vyjela poprvé do Itálie.
Od té doby se zařekla, že přijme nabídky výhradně v Čechách nebo pro českou produkci. „Ve světě přátelské vztahy neexistují. Tam vidí jen práci, peníze. Točí se kolem vás spousta falešných lidí. I v Praze se z modelek stala ramínka, produkty na práci. Nic víc. Musíte mít ostré lokty a bojovat,“ odhaluje zákulisí modelingu. V kontrastu s tím ráda vzpomíná na Most a každých čtrnáct dnů se tam za rodinou vrací.
Opomíjená zpěvačka
Doma opomíjenou, v zahraničí žádanou šansoniérkou byla rodačka z Mostu Judita Čeřovská. Ve své vzpomínkové knize se domů vracela s úctou.
„Most bylo bohaté město s mnoha kostely. Na Prvním náměstí trhy s hliněným nádobím, na Druhém náměstí pak velký výběr drůbeže, vajec, zeleniny, ovoce, kytek, tvarohu a másla, zdobeného otiskem z formy. Oči jsou tu zahlcené pestrostí a nos přesycený vůněmi. Na Třetím náměstí prodávali látky, boty a oblečení,“ napsala Čeřovská.
Na Třetí náměstí chodívala k cukráři Lazákovi pro zákusky. „Pokaždé jsem si od něho odnesla bonbon nebo čokoládu od cesty,“ zavzpomínala.
Do první třídy chodila do školy Edvarda Beneše na Zahražanech. V Mostě setrvala do roku 1944, kdy začaly spojenecké nálety na chemičku v Záluží. Tehdy odjela za rodiči do Řevnic.
Nejúspěšnějšími hity Čeřovské byly Řekni, kde ty kytky jsou, Dominiku, Malý vůz. Měla nabídky z Francie, Německa i USA. Vybírala si náročné texty, nejraději z pera Jiřiny Fikejzové. Před devíti lety Judita Čeřovská prohrála boj se zákeřnou chorobou.
Nestor fotbalu
Ve Střimicích u Mostu se narodila fotbalová legenda Josef Masopust. „I když jsem dětství prožil ve válce, a jako Čech se nemohl v Sudetech uplatnit, rád na Most vzpomínám,“ vyznává se Masopust. Jeho otec, horník, dostal byt ve starém Mostě poblíž divadla. „Bylo nás šest dětí. Z maličkého bytu ve Střimicích jsme se stěhovali do většího a pak do ještě většího na Zahražanech. Tam jsem dokonce měl svůj pokojík,“ zasní se.
Už jako malý hrál ve Střimicích fotbal. „Na louce, na silnici, kde se dalo. V napůl české a napůl německé škole jsme se toho moc nenaučili. Sport nabízel jedinou šanci, jak se v životě uplatnit,“ doznává legenda.
Jako desetiletý měl sen. „Hrajeme mistrovství světa, já dávám gól a vítězíme,“ vzpomíná s jiskrou v očích. Sen se mu vyplnil. „I když jsme s Brazílií nakonec prohráli,“ dodává Masopust.
Po válce přešel do dorostu SK Most. Bedlivě sledoval dění v českém fotbale. Slavie i Sparta už tenkrát existovaly.
„Do dorostu nás ze Střimic přešlo šest nebo sedm. A protože jsme den co den hráli, měli jsme náskok od těch z Mostu, co začínali. Dorost se brzy vyšvihl mezi nejlepší v severních Čechách. Spolu s Teplicemi a Ústím nad Labem jsme zářili na špici,“ ohlíží se zpátky. Kdyby mohl vrátit čas, změnil by jediné.
„Tenkrát jsme nic nevěděli o správném stravování, pitném režimu. Znali jsme jediné. Fotbal se hraje na dvě branky,“ podotýká s úsměvem nestor českého fotbalu.
Do Mostu se stále vrací. Za přáteli, za dětmi z Fotbalové akademie Josefa Masopusta, za bratrem a dvěma sestrami.
Příští rok Josef Masopust oslaví osmdesáté narozeniny. Vyjde CD, kniha, dokumentární film.
