Když ji servírka omylem polije vodou, zasměje se a řekne: „Co by za ni dali lidé v Praze 6.“ Ocení i zdánlivou maličkost, jakou je stinná zahrada uprostřed divokého Václavského náměstí. „Díky tomuto objevu zásadně stoupla hodnota kávy, kterou jsme spolu vypily,“ mrká na mě sympatická blondýna a liberální makroekonomka. Jejím povoláním jsou přesná čísla, ale nejraději má knihu Nassima Taleba Zrádná nahodilost o podceňované roli náhody v životě. Šest let byla členkou rady ČNB, dnes pracuje jako hlavní ekonomka České bankovní asociace. Eva Zamrazilová vidí v makroanalýzách příběhy. O Češích, o vztazích, o společné minulosti. Peníze jsou podle ní větší tabu než sex, a i proto se české děti už skoro deset let snaží odnaučit, že se berou v bankomatu.
Proč lidé tak neradi říkají, kolik vydělávají?
Například proto, že se tím poukazuje na nerovnost mezi nimi. Když se bavíme o tom, kdo kolik vydělává, kolik ho co stálo, na co má a nemá, najednou vynikne, že někdo je úspěšnější než ten druhý. A to nám vadí. Česká společnost je rovnostářská. Nejsme schopni akceptovat, že od kolébky máme každý různou genetickou výbavu a že třeba náhoda hraje v životě mnohem větší roli, než si přiznáváme.
Souvisí to nějak s naší národní povahou?
Jako národ jsme dost opatrní, bojíme se chopit příležitosti, ale závidíme těm, kteří to udělali. To je pro nás typická schizofrenie. Na začátku devadesátých let byla jediná doba, kdy byly hodně populární pravicově-konzervativní ideje, ale přesto bylo i tehdy běžné, že vám v průzkumu stejný člověk odpověděl, že za lepší výkon má být podstatně vyšší odměna, což bylo silně pravicové tvrzení, ale na jiném místě téhož průzkumu stejný člověk nesouhlasil se sociálními rozdíly. Prostě chceme pro sebe více za dobrou práci, ale závidíme jiným, když se mají lépe než my.
Jsou Češi spořiví?
Dvě třetiny Čechů mají finanční rezervy, přibližně třetina spoří pravidelně. Éra velkého zadlužování začala v letech 2004–2007, kdy se u nás masivně začaly nabízet úvěry. Zatím ale nejsme na úrovni zadluženosti, která je běžná v západních zemích, měříme-li ji k HDP – u nás je to téměř 40 procent, zatímco průměr eurozóny je dvojnásobný. Ale kdybychom porovnávali zadluženost s tím, jaké mají domácnosti rezervy, jsme na tom prakticky stejně jako staré evropské demokracie. Takže jsme sice méně zadlužení, ale jsme chudší, protože máme méně rezerv.
Jak se Češi obecně chovají k penězům?
Vztah k hospodaření s penězi se přenáší z generace na generaci. U nás se ale tradice finančního chování v rodinách přerušila. Například za RakouskaUherska i za první republiky bylo běžné mít dlouhodobou zástavu majetku a zadlužit se na střechu nad hlavou bylo rozumné a pořád je. Po revoluci tu dlouho nebyla nabídka hypoték, situace se začala měnit až po roce 2001. Lidé se teprve začali učit, co je a co není dobré zadlužení. V komunismu nás naprostá většina žila od výplaty k výplatě. Dostali jsme ji v obálce, doma se pak rozdělila do menších obálek. Na jídlo, na oblečení, na spoření, na opravu chalupy a podobně. Prakticky nebyl přístup k úvěrům, byty se rozdělovaly podle pořadníků národního výboru, takže jsme nezdědili žádný postoj k zadlužení a k hypotékám. V minulosti jsme všichni měli zajištěny minimální prostředky na přežití, ale nedalo se vydělat ani o mnoho více, nebylo možné investovat či finance zhodnocovat, jak je běžné v tržní ekonomice.
Takže dědictvím minulého režimu je i to, že neumíme správně nakládat s penězi?
Když moje děti vymyslely, že peníze se berou v bankomatu, tak jsem si to obrovské vakuum uvědomila. Vývoj šel rychle, systém se úplně změnil, obálky zmizely, peníze mají virtuální podobu a učit se s nimi hospodařit v těchto podmínkách je těžké. Člověk se snadno dostane do nepříznivé situace, která hrozí dluhovou pastí, a mladé lidi na startu života to může hodně omezit.
Co mají rodiče dělat, aby jejich děti neměly potíže s dluhy? Pořídit jim prasátko asi nestačí.
Přenášet na svoje děti rozumnou filozofii zacházení s penězi. Nepřikládat jim příliš velkou důležitost, ale spíš přiměřenou. Naučit je, aby dokázaly vydělat na svoje potřeby, ale nepřeceňovat peníze. Nezávidět bohatším. Fenomén závisti u nás utlumuje motivaci.
Tedy nejen sexuální, ale i finanční výchova.
Sex je někde tabu, ale peníze ještě větší. Rodiče dnes vědí, že jejich děti by základní sexuální výchovu mít měly, ale je dobré přemýšlet i o tom, že je dětem nutné doma prakticky ukazovat, na rozdíl od sexu (smích), jak s penězi nakládat. V poslední době je možnost zahrát si online hry pro děti, které je například nechají projít třiceti lety finančního života, takže mohou zkusit, co všechno se jim může během života stát.
Tvrdíte, že lidé se nemají spoléhat na stát. Finanční vzdělávání asi jen rodiče nezastanou.
Nejdůležitější jsou základní školy. V roce 2010 dělala Česká národní banka s Ministerstvem financí průzkum, který ukázal, že mladí lidé, kteří jdou pracovat hned po deváté třídě, mají jednak nejhorší znalosti o nakládání s penězi, ale i nejrizikovější postoje a nezodpovědné rysy chování. Například v testové otázce, co se stane, když nebudou schopni splácet půjčku, nejčastěji vybrali možnost „neudělám nic“. Těžiště je tedy vzdělávání před tím, než člověk dostane občanský průkaz. Společně s ním by už měl mít i nějakou občanskou gramotnost – o právu, o povinnostech, o tom, kam až může dojít dluh z tramvajenky.
Jak se chovají k penězům jinde?
Když řeknete finanční vzdělávání v Asii, tak to znamená: jak uspořit prakticky z ničeho. V našem západním světě to znamená, jak se zadlužit rozumně a nezbankrotovat. Ale i jednotlivé evropské národy se k penězům chovají jinak. Moje kamarádka průvodkyně mi popisovala, jak někteří turisté z jihu mají při odjezdu z Prahy úplně vyčerpaný debet na kartě, takže když má letadlo zpoždění, stěží vyškrábou drobné z účtu na vodu a svačinu. Na druhou stranu Němci při odjezdu z dovolené mění koruny zpátky na euro, protože jim zbylo. Nechci nekorektně zobecňovat, ale tohle chování se logicky promítá i do národních ekonomik daných států.
Kolik je dobré mít odloženo na běžném účtu?
Vytvářet si rozumnou finanční rezervu je naprosto nutné a mělo by to být součástí výchovy doma i ve škole. Obvyklé doporučení je, aby měl člověk naspořeno na základní běžné výdaje na šest měsíců, pro případ, že by ho potkala nějaká nepříjemná životní zkušenost. Realita je ale taková, že dvěma pětinám lidí by rezervy vystačily maximálně na tři měsíce. Je také pravda, že když je člověk nespokojený tam, kde pracuje nebo kde bydlí, trpí stresem a nemá finanční rezervu, je obtížné situaci změnit. V takovém případě určitě platí, že peníze znamenají svobodu a mohou mu pomoci snadněji žít. Nedostatek chleba vezdejšího utlumuje sílu ducha, říkala už Božena Němcová. Ale platí to jen do určité míry. Od průměrné úrovně kvality života nevedou větší prostředky k většímu štěstí. Zvlášť nebezpečné jsou náhlé změny jako velké výhry nebo nečekaná dědictví, to obvykle končí nedobře.
Co by měl s penězi udělat člověk, který nedávno vyhrál 2,46 miliardy korun?
Měl by finančně zajistit sebe, koupit byty pro potomky, odložit si něco na stáří. Rozhodně bych ale takovou částku neodkázala dětem. Takové dědictví je neštěstí. Já jsem nikdy neměla za cíl vydělat obrovské množství peněz, protože bych nevěděla, co si s nimi počít, a bojím se, že by zničily mě i rodinu. Asi bych proto založila nadaci, která by podporovala to, co naše společnost opravdu hodně potřebuje – vzdělávání.
Platí tedy, že nejlepší investice je do vzdělání?
Když jsem začala pracovat v ČNB, dostali jsme v únoru 2008 novou kompetenci – ochranu spotřebitele. Jako liberální ekonomka jsem si ale nedovedla představit, že by inspektoři dohledu měli běhat po trhu a hlídat každého, jestli neporuší záměsíce kon o ochraně spotřebitele. A v tom mě utvrdily i stížnosti, které nám chodily. Z nich bylo, bohužel, jasné, že většinou chybu udělal právě spotřebitel, protože něčemu nerozuměl nebo správně neposoudil své možnosti. Stát nemůže chránit spotřebitele na finančním trhu před vším, ale měl by mu dát nástroj, aby se dokázal bránit sám a rozumně rozhodovat. Proto jsem se začala zajímat o to, kde a jak rozvíjet vzdělávání občanů v oblasti financí.
Změnilo se něco za těch sedm let, kdy se finanční gramotnosti věnujete?
Lidé už teď snad nejdou do dluhů tak bezhlavě, statistiky ukazují i nižší využívání kreditních karet, ale počty insolvencí jsou pořád hodně vysoké. Ještě pořád není do školních osnov zabudovaná výuka finanční a ekonomické gramotnosti přirozeně do celého vzdělávání, protože to je vlastně průřezový předmět. V češtině se můžou děti učit, jak porozumět smlouvám, v matematice tomu, aby si dokázaly spočítat výši úroků a splátek půjčky. V dějepise by bylo dobře více vysvětlovat ekonomické souvislosti historického vývoje. A ekonomická témata lze najít i v zeměpise. Například kořeny spořivosti severních národů částečně spočívají v realitě ročních období, kdy bylo třeba vytvořit dostatečné zásoby na přežití zimního období.
Přibližně 70 % lidí nechce přijmout euro a vzdát se koruny. Čím to?
Češi mají ke koruně spíš pragmatický než emocionální vztah. Nechtějí se jí vzdávat, ale ne proto, že by ji měli rádi jako třebá Američané dolar. Koruna jim prostě dlouho dobře slouží. Euro byl politický projekt, který měl Unii zajistit prosperitu – zrychlit růst, zvýšit zaměstnanost – ale to se nestalo. Rovnostářský politický princip, kterému já nevěřím, nezafungoval. Jednotná měna v různorodé Evropě nepomohla ke zlepšení hospodářské situace, ale spíše naopak. Takže se nedivím, že se koruny Češi nechtějí zbavovat.
Jaký panuje největší mýtus o penězích?
Honoré de Balzac říkal, že za každým větším majetkem je zločin, a to já si prostě nemyslím. K penězům se dá přijít i poctivě a vadí mi, že a priori podezříváme bohaté a úspěšné, protože se sami cítíme méněcenní a závidíme. Mě genetická výbava od závisti oprostila, takže v tom se cítím jako šťastný člověk. Když se mi něco líbí, tak přemýšlím, jak si to rozumně pořídit, a když to nejde, tak nad tím mávnu rukou a jdu dál.
