Expedice po tankodromu: auta zapadlá v bahně a rány do hlavy | E15.cz

Expedice po tankodromu: auta zapadlá v bahně a rány do hlavy

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Parta off-roadových nadšenců pořádá expedici, během které chce v džípech po terénních cestách co nejvěrněji okopírovat hranice Česka. Na tři hodiny se jejími členy stali i fotograf a redaktor Sedmičky.

Auta, která byla nakloněná tak, že bez pásů by člověk pomalu klouzal po sedačce dolů. Voda těsně pod okny u dveří terénního vozu a bahenní lázně všude kolem. Byla to moje první zkušenost s jízdou v opravdovém terénu, kde se bez zapnutí bezpečnostního pásu proletíte vzduchem a narazíte hlavou do střechy.

Off-roadová expedice. Chvíli se jede, chvíli stojí. Sem tam někdo uvízne v bahně a ostatní ho musí tahat. Občas si některé z aut projedou těžké překážky dvakrát i víckrát.

„Mezi námi offrouďáky funguje takové magické slovo: To dáš. Tím se hecujeme a trumfujeme se pak ve zdolávání různých obtížných překážek,“ říká šestačtyřicetiletý Alexander Švácha z Prahy.
Právě on je jedním z členů expedice, která si dala za cíl objet co nejvěrněji hranice České republiky. Ale ne po silnicích, nýbrž po lesních cestách a hlavně místy, kde si to člověk ani nedovede představit. Vyjeli 26. června z Prahy a chtějí se do hlavního města vrátit o víkendu.

Měli by ujet okolo dvou tisíc kilometrů

„Měli bychom urazit dva tisíce kilometrů a dáváme si na to dva týdny. Je to taková naše dovolená,“ usmívá se. Není se co divit. Vedle řidičů nadupaných off-roadů s nimi cestují i partnerky. Celá karavana vozidel, která jede po trati, čítá deset aut. V Chlaponicích na Písecku se na den zdržela, aby si řidiči projeli terény místního tankodromu. Ten si nadšenci jízdy v terénu pronajímají skoro každý víkend.
Pak pokračovala expedice na Moravu. Ne po silnici, ale lesem. Po asfaltu toho tyhle teréňáky najedou naprosté minimum.

Jsou mezi nimi různé značky a různé typy vozidel. V jednom se však shodují. Naleštěné nové auto nikdo nezahlédne. Off-roadoví nadšenci ani nová auta nekupují. Koupí starší ojeté a postupně si ho přestavují a opravují. Nová mají více elektroniky. Když se do ní dostane voda, je zle.
„Jinak s sebou máme spoustu náhradních dílů, a pokud by se něco stalo, jsme schopní vyndat a opravit motor přímo na místě uprostřed lesa,“ popisuje dál muž, kterému nikdo z jeho spolujezdců neřekne jinak než Saša. Vedle něho tam je pak třeba Pulčík, Flash a další. Přezdívky jsou tady běžné a celými jmény si říká málokdo.

„Tak vyrazíme,“ pronese Saša a posádky odnášejí všechno do aut. Mají v nich kompletní vybavení a na noc se z nich stávají i ložnice. „Stan mám jen já. Jsem zhýčkaný,“ pousměje se Saša, řidič Mitsubishi L200. Pravý důvod je ale spíš ten, že jako jediný má korbu. A v autě na spaní moc místa nemá.

Společně s kolegy novináři i fotografy sedáme do aut. Kdo je nejodvážnější, má vzít místo v bílém Nissanu Patrol. Do auta sedá fotograf Sedmičky Marek Podhora. Všude sedáme po jednom, protože nikde není víc místa. Na mě zbyl Hyundai Galloper a v následujících okamžicích bude mým řidičem muž s přezdívkou Flash.

Kolona vyráží a začíná první skákání, i když proti tomu, co nás ještě čeká, to není vůbec nic. Bezpečnostní pásy a madlo kousek od okna jsou podmínkou. Bez nich se v autě na hrbolech vydržet nedá. Poznal to náš fotograf, který si po jednom zastavení zapomněl zapnout pás a následně při jízdě málem skončil na klíně řidiče. O tom, že se praštil do hlavy o strop vozidla ani nemluvě.

Auto uvízlo v bahně poprvé, ale ne naposledy

Neuplyne ani pět minut a poprvé stojíme. Jak zjistím, rozhodně to není naposledy, protože tady nikdo na čas nehraje. „Zůstal tam viset,“ ozve se z vysílačky, kterou jsou všechna auta v koloně vybavená. Když se něco stane, dozví se to hned všichni. „Nikdy nikoho nikde nenecháváme,“ dodává později Saša.

„Uvízl v bahně a nemůže ven,“ popisuje mi Flash, co se děje zhruba tři auta před námi. Několik lidí vyskáče, opřou se do zadku automobilu a za chvíli je venku. Jede se dál, ale zase ne na dlouho. Několik hupů, skřípání podvozku, který brousí ztvrdlou půdu. Následuje i první náklon, kdy si říkám: Že jsem do auta vůbec lezl. Následuje několik terénních převisů a stojíme zase. Tentokrát před velkou jámou plnou vody. Dá se objet. Ale toho využívá nakonec jen polovina z aut.
„To dáš,“ slyším poprvé v akci a rozhodně ne naposledy motivační prvek, který mi předtím náš průvodce Saša vysvětloval. Několik řidičů se přeci jen nechá zlákat a nakonec i když předtím jámu objeli, se vrací zpátky a znovu ji zkouší projet.

Bahno po okénka a jeden zase zůstává zahrabán uprostřed. Hrabe a hrabe a teprve po pár minutách se z bahna vydrápe ven. Sklidí potlesk ostatních, že si se situací poradil sám a nepotřeboval pomoc. Po nějakých deseti možná patnácti minutách pokračujeme dál. „Je to tak, že občas jedeme dva kilometry i hodinu,“ říká nahlas Saša. Těžko si představuji, jakým způsobem dokázali ujet čtyři sta kilometrů přes šumavské kopce.

Ještě než se stihnu pohodlně usadit, stojíme znovu. Jednomu ze strojů se začíná kouřit z motoru, a když zvedne kapotu, zjišťuje, že mu odešel filtr sání. Snaha nahradit ho narychlo vyrobenou náhražkou z PET lahve nepomáhá a Martin z jižní Moravy zjišťuje, že možná nedojede. Což se nakonec potvrdí.

Po hodině a půl jízdy odcházejí brzdy

Po hodině a půl otáčíme auta a přes drncáky jedeme dál. „Něco není dobře. Tu ruční brzdu můžu otočit dokola a nic,“ říká můj řidič Flash. Zjišťuje, že mu odešly zadní brzdy. Přesto pokračujeme dál a po dalších deseti minutách opět zastavujeme.

V autech už jsme asi hodinku a půl. Slunce pálí a Saša kouká neustále na hodinky. „Už by tu měl být,“ říká. „Kdo?“ ptám se. „Monster. Objednal jsem ho speciálně pro vás,“ připomíná Saša auto, o kterém mluvil ještě před jízdou.

Za chvíli se ozve v dálce rachot, který se přibližuje a z křoví se vynoří šestitunový kolos. Nejel ani po prašné cestě, ale vzal to napříč. Má motor z traktoru a kastli svařenou ze dvou kabin náklaďáků IFA. Z dálky připomíná jeho vzezření populární americký džíp Hummer. Na tankodrom přijel po lesních cestách z Českých Budějovic. „Moc to v něm nedrncalo a bylo to takové klidné,“ popisuje fotograf Marek Podhora, který se s Monstrem kousek svezl.

Čas letí dál a před řidiči je poslední výzva. Jáma plná vody, která nevypadá moc nebezpečně. Postupně v ní ale zůstane Land Rover a potom i Monster. „Vždycky v ní uvízne a vždy ho z toho musíme tahat,“ dodává jeden z jezdců kolony na adresu mladého šoféra obřího off-roadu.
Opravdu. Vyprošťování kolosu zabere další půlhodinu, i když jedna z přítomných dívek prorokovala hodiny tři. Lopaty na odhazování bahna, ocelové lano i naviják jsou nezbytností. Hodně námahy, ale povedlo se. „Tak a jedeme na základnu,“ velí Saša a kolona se rozjíždí zpátky k místu, odkud jsme vyjeli.

Na cestě poznává Martin se stříbrným Ssangyongem, že kouření z motoru opravdu nebylo jen tak. Auto mu vypnulo a už ho nenastartoval. Tady se projevilo to, že nikoho kolona nenechá v terénu. Bereme ho s hyundaiem na provaz a dotáhneme na základnu, kde se už vaří oběd.

„Budete chudí, špinaví, ale šťastní“

Celý vozový park je zablácený až po okénka a auta budou před další cestou potřebovat opravit. „Tenhle koníček stojí hodně peněz. Ale jak jednou varoval nováčky jeden zkušený offrouďák: Budete chudí, špinaví, ale šťastní,“ loučí se s námi Saša. A už pomalu přemýšlí jak auto umyje. Pozor! Tyhle džípy se nemyjí ručně, ale brodem přes řeku. Na Šumavě takhle projela dvě. Ovšem nejtvrdší část cesty na ně prý čeká v Beskydech. Dojedou všechna auta až do svého cíle?

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video