Zajímalo by mě, co říká Ray Bradbury na to, že první stránky skutečné Marťanské kroniky budou možná jednou napsány v azbuce. Rusové totiž vytrvale pokračují ve snaze vyslat lidi na Mars. Chystají teď dokonce experiment, kdy zavřou několik dobrovolníků na rok a půl do zvláštních prostor, aby tak cestu na Mars nasimulovali. Už jim zřejmě otrnulo po obdobném experimentu z roku 2000, který skončil skandálem. Jeho kanadská účastnice si stěžovala, že ji šéf týmu při „cestě na Mars“ obtěžoval a že další dva Rusové se spolu porvali jako koně. Stejně jako v Bradburyho povídkách se totiž ukazuje, že největším problémem při dobývání vesmíru jsme my sami. Doletět na čtvrtou planetu sluneční soustavy tak bude spíš než otázka dostatku paliva záležitost dostatku sedativ na palubě. I proto, aby první slova člověka na Marsu nebyla: „Musel jsem je všechny zabít.“
Myslíte, že přeháním? Tak si představte, že jste miliony kilometrů daleko od nejbližšího McDonaldu a tísníte se spolu s dalšími lidmi na několika metrech čtverečních v plechovce, ve které si nemůžete ani zapálit. Nechápete, jak mohli za šéfa tak důležité mezinárodní mise vybrat Rusa, který má tak otřesné problémy s nadýmáním a k tomu ještě chrápe. Lupy mladého pilota z Kazachstánu, u kterého se navíc rozvinula klaustrofobie, se vznášejí po řídicí kabině. Ten Číňan, co se furt usmívá, zásadně nepoužívá záchodovou štětku a bodrý americký doktor všechny otravuje debilními hláškami ze Star Treku. A jediná ženská na palubě je škaredá Francouzka, která pořad žvaní o genderových stereotypech v astrofyzice. Ručím za to, že v pravidelném psychotestu už po třech měsících u otázky „Co vám na palubě nejvíc chybí?“ bez váhání zakroužkujete slovo „sekera“.
