Nejdříve zachvátili balkony, pak se vrhli na střechy, dvorky, parky. Nezastaví je ani nevyužitá parkoviště, proluky nebo zarostlá džungle mezi paneláky. Sypou úrodnou zeminu a sázejí semínka. A hlavně – dělají to rádi pospolu. Ať žijí naši komunitní zahrádkáři!
Jsou to normální lidé, nejsou to hipsteři, není to póza, jsou to prostě pěstitelé, popisuje mi u vína Marcela Straková z třicetičlenné skupiny, která řídí komunitní zahradu Prazelenina. „Je to něco jako generační potřeba být součástí nějaké komunity. Vysledovali jsme, že k nám nejvíce chodí rodiny s dětmi do 8 let, i když nemáme žádné hřiště,“ doplňuje detaily o pěstitelích sympatická tmavovláska, která se jinak živí jako kurátorka a kulturní manažerka.
Prazelenina je nejstarší a asi nejznámější český projekt komunitního zahradničení. Uprostřed pražských Holešovic, v původně nevábně vyhlížejícím nevyužitém areálu bývalého pivovaru se od dubna 2012 scházejí lidé z okolí, kterých je dnes skoro 400. Zakladatelům je okolo 35 let, chtěli se potkávat a něco vytvářet a zahrada posloužila trochu jako záminka. „Někdo se nám směje, že vlastně máme nejdražší mrkev v Praze, ale o to vůbec nejde. Smyslem je setkávání se,“ říká Marcela.
Mobilní hrášek a rajčata
„Lidé obecně tráví více času venku, což je vidět v obsazenosti a využití parků, ale tam se neušpiníte. Komunitní zahrady jsou zážitkové a edukativní,“ vypráví Marcela. Za vlnitým plotem se okolo totiž cvičí třeba jóga, hrají šachy, přednáší se o umění, lidé sem chodí na kávu nebo pořádají sousedské snídaně. „Vlastníma rukama jsme lili beton a pec jsme postavili za tři dny.“
Možnost vyrobit si něco vlastníma rukama zjevně dnešní třicátníky táhne. „U nás existovala dlouhá tradice zahradničení před revolucí, pak se ale společnost uzavřela do sebe a charakteristický pro nás byl spíše individualismus, teď se to ale mění, znovu se vytvářejí komunity, které tentokrát iniciuje nová generace dnešních třicátníků,“ vysvětluje mi koordinátorka mezinárodního urbanistického festivalu reSITE Milota Sidorová. Bující zeleninové záhony a osázené střechy kancelářských budov z New Yorku, Berlína, Nizozemska a Skandinávie nás prostě inspirovaly.
„Česko je v oblasti komunitního zahradničení docela vpředu, na Slovensku tento trend právě teď začíná, a je mnohem více spojený s módní kulturou hipsterů,“ objasňuje Milota, urbanistka a filmová produkční v jedné osobě. V Polsku se naopak tento způsob společného trávení volného času vůbec neuchytil. Lidé mají svoje vlastní velké zahrady.
Jižní Město. Vzorové socialistické sídliště. Beton, zarostlé chodníky, parkoviště. Je horko a široko daleko žádný stín. V zahradě za zeleným drátěným plotem je ale živo. A chládek. Mladá tmavovláska přesypává hromadu čerstvé hlíny, u pohozené konvice si hraje její syn, tři mladíci řežou prkna a sbíjejí z nich záhony. O kus dál skupina dospělých s dětmi přesazuje šalvěj a jiné bylinky. Jsme na komunitní zahradě, kterou provozuje obecně prospěšná společnost Kokoza.
„Obsazených je 23 záhonků a přibývají další. Podařilo se zapojit a propojit více generací – mladé maminky i seniory. Někteří komunitní zahradníci jsou i zaměstnanci úřadu Prahy 11, na jehož pozemku zahrada leží,“ popisuje Lucie Matoušková Lankašová, která je jednou ze dvou zakladatelek Kokozy, což je složenina slov komunitní, kompost a zahrada.
Komunitních zahrad je v Česku okolo třicítky. Najdete je ve vinohradských Riegrových sadech, na Letné, ale i na sídlištích jako třeba Černém Mostě. A zdaleka nejsou jen ve velkých městech. Společně pěstovat se chodí třeba v Olomouci, Velkém Meziříčí, v Plzni nebo v Mostě.
Přibývají také mobilní zahrady, které si objednávají pro své zaměstnance a klienty firmy, obchodní centra, nemocnice, úřady. „Začali jsme zakázkově vyrábět mobilní záhony, abychom pomohli rozšířit zelenou plochu ve městech. Letos se zazelenalo více než 30 našich dřevěných záhonů a další se připravují v integrační dílně, kde pracují i lidé s duševní nemocí,“ dodává Lucie z Kokozy.
Zahradnické projekty často vznikají i na ikonických místech. Příkladem je snaha známého kavárníka a osidlovatele veřejného prostoru Ondřeje Kobzy, který by rád vybudoval společnou zahradu na střeše pražské Lucerny. Obdobným příkladem je zahrada Pod pyramidou v centru Bratislavy. „Původně jsme chtěli střešní zahradu, ale bylo komplikované zpřístupnit ji veřejnosti, až se nakonec podařilo přesvědčit Slovenský rozhlas, který sídlí v monumentální budově ve tvaru obrácené jsou nedostavěné, dvacet let nevyužívané terasy,“ popisuje jedna z iniciátorek zahrady Michaela Hrinčiarová, jak vznikla před dvěma lety první zahrada s vyvýšenými záhony v hlavním městě.
Jahody a ředkvičky z kláštera
Jde však nejen o sdružování, ale i vzdělávání. Kde jinde mají městské děti poznat, jak voní hlína, kde se berou jahody a jak se okopávají brambory? V samém středu Brna, na úpatí Špilberku, na konci dlouhého průjezdu se otevře pohled na terasovitou zahradu. V 19. století tady začaly pěstitelské pokusy slavného Arnošta Emanuela Silvy Tarouci. Než se duchovní otec zahradnické profese stihl přestěhovat a založit Průhonický park, vypěstoval tu 26 druhů hrušek a sklidil tehdy málo vídané meruňky i mirabelky. Od něj zahradu odkoupily řádové sestry boromejky, které tu skoro sto let pěstovaly ovoce a zeleninu, než jim v listopadu 1944 spojenci omylem vybombardovali klášter i přilehlé prostory. Hned na to byly komunisty násilně odsunuty a zahrady pustly. Dnes se však opět zelenají.
Jak začít pěstovat?
Registrujete se přes web nebo Facebook do příšlušné zahrady a zaplatíte poplatky. Kapacita jednotlivých zahrad je různá, ale je samozřejmě omezená. Pronájem pytle či záhonku vyjde zájemce na částku od 500 do 1 000 korun za sezonu. Výše příspěvků se odvíjí podle míry zapojení – když zaplatíte nejvyšší částku, můžete na zahradu chodit v podstatě jen pro úrodu. Sezona je od března do konce října.
