Václav Daněk vyrostl na Bazalech a dozrál pod Alpami

Byl králem střelců v Československu i v Rakousku. Oblékl i reprezentační dres, i když na žádném evropském nebo světovém šampionátu si nezahrál. Útočník Baníku Ostrava Václav Daněk se po návratu z Rakouska vrhl na trénování. Uspěl ale jen na Slovensku, kde s Banskou Bystricí vyhrál slovenský pohár. Jeho poslední angažmá v Hlučíně skončilo podobně jako většina předešlých – předčasným koncem. Od té doby odmítá všechny nabídky. „Nemám chuť pracovat v profesionálním fotbale,“ říká Daněk, který se nyní věnuje hlučínským dorostencům.

Co nyní děláte?

Trénuji v Hlučíně mladší dorost. A vypadá to, že jinak moje trenérská kariéra ve velkém fotbale skončila.

Co stálo za takovým rozhodnutím?

O tom, že skončím, jsem uvažoval, už když jsem trénoval Fulnek.Nemám chuť dále pracovat ve velkém fotbale. Klima v českém fotbale není ideální. A nechci se trápit a přemýšlet, jak to zlepšit. Navíc jsem dospěl k názoru, že nemám ani motivaci něco dokázat.

Byl jste jako trenér úspěšný?

Z mého pohledu ano. Pokaždé, když jsem přišel k novému mužstvu, tak ten tým skončil lépe, než když jsem ho přebíral. Začínal jsem v juniorce Baníku, kterou jsem přebíral na jedenáctém místě. Na konci ligy jsme skončili čtvrtí. Rok nato jsme byli druzí. V Drnovicích jsme bojovali o nejvyšší soutěž. Dařilo se to, ale já se dověděl, že jsou nějaké problémy s penězi, tak jsem taky odešel. Ve Vítkovicích a v Hlučíně to byla pokaždé hra o sestup, ale vždy se mi podařilo kluby zachránit. Když jsem byl na Slovensku v Banské Bystrici, tak jsem mančaft přebíral dvě místa od sestupu. Pak jsme vyhráli slovenský pohár a v lize skončili na třetím místě.

Jste také spolukomentátor v České televizi. Zápasy vašeho bývalého klubu Baníku Ostrava se vám asi moc dobře nekomentovaly.

Příjemné to nebylo. Na výkony a na hru jsem měl stejný názor jako fandové. Do Ostravy přišla spousta nových fotbalistů a vedení i trenér Miroslav Koubek museli vědět, že bude nějakou dobu trvat, než si všechno sedne. Možná i trenér udělal chybu, že si třeba nedupnul a příchody nezastavil. Co mě ale nejvíce mrzí, že jsem v podzimní části neviděl jediného hráče Baníku, který by z té bídy alespoň trochu vyčníval.

Býval jste útočník a dával spoustu gólů. Vidíte v naší lize někoho podobného?

Vybavuji si Tomáše Pekharta z Jablonce. Udělal obrovský pokrok a jednou by mohl být klíčovým fotbalistou národního mužstva.

V národním mužstvu jste odehrál dvaadvacet zápasů. Na světovém nebo evropském šampionátu jste si ale nikdy nezahrál. Mrzí vás to?

Byl jsem vděčný za každý start v nároďáku. Je ale pravda, že jsem měl trochu problémy s trenérem Jozefem Venglošem, který tehdy národní mužstvo vedl. V roce 1982 jsem byl v kádru, který měl odjet na mistrovství světa do Španělska. Těsně předtím jsem si trochu poranil koleno, ale za chvíli bylo po bolesti a normálně jsem trénoval. Přesto mi trenér řekl, že koleno by zátěž mistrovství světa nezvládlo a na šampionát mě nevzal. O šest let později, kdy bylo Mistrovství světa v Itálii, jsem byl ve formě, ale v nároďáku jsem nebyl. Rakouský trenér Ernst Happel tehdy prohlásil před novináři, že Češi jsou blázni, když nejsem v  reprezentaci. Vengloš mě tedy povolal k přátelskému utkání proti Egyptu. V útoku jsem nastoupil s Ľubomírem Luhovým, se kterým jsem nikdy nehrál ani netrénoval. Ten zápas jsme prohráli 0:1 a já z nominace vypadl.

S fotbalem jste začínal v roce 1979 v Baníku Ostrava, který až do roku 1983, kdy jste odešel na vojnu do Dukly, neprohrál jediné domácí utkání. Jak na to vzpomínáte?

Bylo to nejhezčí období mé kariéry. Získali jsme dva mistrovské tituly. Měli jsme silné mužstvo. V kádru byli hráči jako Radimec, Němec, Lička, Vojáček. Říkalo se, že kdo jel k nám na Bazaly, tak už před zápasem prohrával 0:2. Tak silní jsme byli.

V roce 1983 jste šel na vojnu do Dukly Praha a hned ve druhém kole jste hrál v Ostravě proti Baníku.

Ano a vyhráli jsme na Bazalech 2:1 a já dával obě branky. Baníkovci nebyli moc nadšení, já se ale radoval, a navíc jsem dostal za ty góly dovolenku.

V dresu Dukly jste si zahrál i proti slavnému Manchesteru United.

To byly zápasy, na které nikdy nezapomenu. V tom prvním na Old Trafford jsme remizovali 1:1, když jsme dostali hloupý gól z penalty. Doma jsme uhráli remízu 2:2. Já dal jednu branku. Mohli jsme i vyhrát a postoupit. V závěru jsme ale nedali vyložené šance.

Po dvou letech jste se vrátil zpět do Baníku. Následně jste okusil první zahraniční angažmá v rakouském Tirolu Innsbruck. Tam jste ale začínal v rezervním mužstvu. Proč?

V začátku jsem normálně odehrál dva zápasy za první tým. Dal jsem i jednu branku, ale v obou zápasech jsme remizovali, a to se v Tirolu nikomu nelíbilo. Tak jsem ze sestavy vypadl a asi osm zápasů jsem hrál za rezervu.

Přes složité začátky jste se i v Rakousku prosadil. V sezoně 1990/1991 jste se stal třetím nejlepším střelcem Evropy. Pak jste odešel do Francie, kde se už tolik nedařilo. Čím to?

Z Rakouska jsem nechtěl odcházet. Ale dopadlo to tak, že jsme se nedomluvili. Měl jsem smlouvu skoro jako nějaký dorostenec. Proto jsem chtěl přidat. V klubu řekli, že mi přidají tisíc šilinků. To jsem odmítl a přestoupil do Le Havru, kde jsem měl desetkrát více.

Po sezoně jste tam ale skončil. Proč?

Začátek byl dobrý. Hned v úvodu jsem dal dva góly. Potom se měl hrát kvalifikační zápas proti Francii a já odjel domů. Na tréninku jsem si ale zvrtnul nohu a dostal jsem nařízeno od prezidenta Le Havru, že mám letět okamžitě na vyšetření do Francie. To jsem odmítl, a od té doby jsem v klubu jen občas naskočil do zápasu. Nakonec se ozvali z Rakouska. Hned jsme měli sbalené kufry.

Vypadá to, že Rakousko vám přilnulo k srdci. Neuvažovali jste i o tom, zůstat tam natrvalo?

Už několikrát jsem se bil do hlavy, že jsme tam nezůstali.