Piráti v krizi. V Praze je do voleb povede manažerka čerpání dotací pro „fosilní strukturu“
- Piráti se z ideově soudržné strany proměnili v organizaci rozdělenou mocenskými boji, které naplno odhalila nominace Terezy Nislerové na primátorku.
- Odchod Zdeňka Hřiba do sněmovny a „dosazení“ nové lídryně provázejí vnitrostranické čistky, rozkol a pád Adama Zábranského.
- Zatímco se Piráti hádají a řeší trestní oznámení i poradenské zakázky, jejich voliče systematicky přebírá Praha sobě Adama Scheinherra.
Když Piráti před lety vstupovali do pražské politiky, jejich hlavním kapitálem byla jasná ideologie a soudržnost. Dnes, při pohledu na procesy uvnitř pražské organizace, je situace zjevně naprosto odlišná. Jako většina tradičních stran se i Piráti ocitli v pasti struktur, kde ideologické proklamace narážejí na tvrdou realitu mocenských her. Projevem je i nominace Terezy Nislerové na post primátorky, která odhaluje hned několik systémových trhlin.
Zdeněk Hřib se po letech na magistrátu rozhodl pro taktický ústup do Poslanecké sněmovny, což je z pohledu politického realismu logický krok – pražská politika je vyčerpávající a Hřibova pozice uvnitř koalice byla dlouhodobě neudržitelná. Aby si udržel vliv na Prahu, rozhodl se k typicky mocenskému kroku. Dosazení Nislerové není projevem přirozené obměny lídrů, ale výsledkem vnitrostranické čistky a rozkolu, který za sebou zanechal řadu zhrzených figur.
Nejviditelnější obětí tohoto postupu je Adam Zábranský. Jako radní pro majetek platil za loajálního dělníka strany, jenže v Hřibových mocenských počtech se stal postradatelným. To, že Zábranský nakonec skončil v táboře Jany Komrskové, není otázkou ideové shody, ale čistě pudem sebezáchovy a reakcí na to, co v kuloárech popisují jako „kudlu do zad“ od bývalého primátora.
Lobbistka v pirátském triku
Teprve uvidíme, zda se profil samotné lídryně Pirátů nestane rizikem pro celou stranu. Tereza Nislerová, současná manažerka pro EU fondy ve společnosti Orlen Unipetrol, představuje pro stranu, která se profiluje bojem proti „fosilním strukturám“, komunikační kolaps. Je těžké uvěřit v autenticitu pirátské klimatické politiky, když ji má reprezentovat člověk přímo zodpovědný za čerpání dotací pro ropný gigant. Tento rozpor už veřejně kritizují i lidé jako Mikuláš Peksa, který Piráty opustil, ale jeho hlas nepochybně najde uvnitř pirátské strany odezvu.
Nislerová navíc naráží i v klíčovém tématu bydlení. Zatímco magistrátní Piráti teoreticky podporují výstavbu, Nislerová na lokální úrovni Prahy 4 předvádí klasický NIMBYismus. Její angažmá proti výstavbě na Budějovické, oficiálně zdůvodňované „ochranou pozemků“, je v přímém rozporu s celoměstskou strategií strany a přístupem k dostupnému bydlení. Pro voliče je takový postoj nečitelný a pro kritiky představuje snadný terč.
Náměstkyně v izolaci a náklady na poradce
Situaci dále komplikuje Jana Komrsková. Její pozice náměstkyně pro životní prostředí je dnes fakticky izolovaná, což ji vede k budování paralelních struktur. Platforma Veřejnost proti korupci, kterou Komrsková masivně propaguje, vyvolává otázky, zda nejde o přípravu na budoucí politický projekt mimo Piráty. Spekuluje se, že by mohla spojit síly s Hanou Marvanovou a jejím novým projektem. Takovou zprávu je ovšem nutné brát s rezervou.
FLOW:Tenhle člověk nemá být diplomat, říká Ludwig o Macinkovi a popisuje agresi voličů Motoristů
Když členka vedení města skrze „občanskou iniciativu“ veřejně napadá kroky vlastních kolegů, je zjevné, že vnitřní mechanismy strany přestaly fungovat. Typickým příkladem je kauza odkupu branických budov od Jaromíra Soukupa. Zatímco radní Zábranský transakci za téměř 650 milionů korun hájil jako logickou investici, Komrsková podala na celý proces trestní oznámení kvůli podezření z úniku informací a umělého navýšení ceny. Namísto vnitřní diskuze tak Pražané sledují bizarní stranickovražedný boj. Přičteme-li k tomu rekordní výdaje na poradce přes 13 milionů korun a zakázky pro spřízněné osoby, obraz „nové politické kultury“ se definitivně rozplývá.
Kdo z toho profituje?
Zatímco se Piráti utápějí v personálních animozitách a řeší, zda je lídryně víc lobbistkou „fosilních struktur“, nebo ochránkyní zeleně, Adam Scheinherr a jeho Praha sobě systematicky pracují na převzetí jejich voličského elektorátu. Scheinherr sází na image „technokrata, který staví“, zatímco Piráti působí jako rozhádaní amatéři. Pokud se pražští Piráti rychle nevrátí k věcné politice a nevyřeší své vnitřní konflikty, hrozí jim, že v příštích volbách skončí jako marginální síla, kterou převálcují ti, kteří pochopili, že politika se nedělá morálním exhibicionismem, ale reálnými výsledky.
