Samostatná jaderná obrana by Evropě pomohla udržet si USA jako spojence. Byla by ale drahá a s řadou problémů

Pouhý rok stačil Donaldu Trumpovi ve funkci prezidenta Spojených států, aby způsobil dosud nepředstavitelné geopolitické změny a zpochybnil několik dekád trvající bezpečnostní záštitu nad Evropou. Starý kontinent nyní zvažuje vybudování vlastní jaderné obrany nezávislé na USA.

Přestože bude role Američanů v odstrašování Ruska od útoku na Evropu ještě dlouho nezastupitelná, může být těsnější evropská spolupráce a rozvoj vlastního deštníku dalším silným signálem Washingtonu, že to starý kontinent myslí s převzetím odpovědnosti za svou vlastní obranu vážně.

Evropští lídři se na nedávné Mnichovské bezpečnostní konferenci shodli, že jednou z možností, jak účinně zvýšit evropskou obrannou nezávislost, by mohl být vlastní evropský jaderný deštník, o němž teď Francie začíná jednat s Německem a dalšími evropskými zeměmi. Ten by zatím mohl americký jaderný štít doplnit, nikoli nahradit.

Bezpečnostní architektura Evropy, po dekády definovaná americkou záštitou, prochází zásadní erozí. Spojené státy prosazují nový koncept „vyvažování zpovzdálí“, s nímž definitivně opouštějí roli nezištného garanta evropské bezpečnosti.

Partnerství má být nově vyhrazeno pouze pro ty, kdo se nezdráhají nést plnou tíhu vlastní obrany, tedy například utrácet v této oblasti pět procent svého HDP. Pro Evropu tak představuje rychlá vojenská emancipace nejen jedinou možnou reakci na hrozbu strategického osamocení, ale rovněž šanci, jak si Spojené státy jako bezpečnostního spojence udržet.

Napětí mezi USA a Evropou eskalovalo v lednu, kdy hrozba anexe Grónska, patřícího členovi NATO Dánsku, vyvolala nejhlubší diplomatickou roztržku v moderních dějinách a do zdánlivě neotřesitelného spojenectví vnesla prvek naprosté nepředvídatelnosti. Nervozitu Evropanů umocnila i nová Národní bezpečnostní strategie, v níž Washington razí pragmatický dialog s Moskvou a politickou podporu evropskému populismu.

Možné scénáře

Zpráva akademiků při expertní platformě European Nuclear Study Group, vydaná u příležitosti Mnichovské bezpečnostní konference, nastiňuje několik scénářů, kudy by se Evropa mohla při budování vlastního jaderného odstrašení vydat. Podle této zprávy by ale nejspíš nebylo možné budovat nové jaderné programy na evropské a národní úrovni. Důvodem jsou možná nechuť Francie a Británie vzdát se kontroly nad vlastními jadernými zbraněmi ve prospěch nadnárodního velení, právní překážky i velmi vysoké náklady v době, kdy Evropa zápasí s neúnosnými dluhy. 

Jako pravděpodobnější se jeví varianta rozšíření už existujícího britského a francouzského jaderného deštníku na evropské spojence. Autoři analýzy však spolu s britským think-tankem Royal United Services Institute (RUSI) upozorňují, že samotné arzenály Londýna a Paříže nebudou bez zapojení USA k jadernému odstrašení Ruska stačit.

Důvodem je nejen výrazná početní převaha jaderných hlavic na straně Ruska, ale i nepostradatelné součásti protijaderné obrany, které zajišťují USA a k nimž Evropa nyní nemá alternativu a dlouho ani mít nebude. Patří sem protiradarové a průzkumné senzory, americké stíhačky, raketové systémy protivzdušné obrany Patriot, satelitní konstelace s celosvětovým pokrytím, jež umožňují mapování terénu, nebo společné velení v rámci NATO. 

Jaderný trpaslík

Bezpečnost Evropy stále více ohrožuje právě Rusko, které už čtyři roky vede agresivní válku proti Ukrajině a jehož čelní představitelé vyhrožují Západu útokem jadernými zbraněmi. Moskva také výrazně posiluje své pozice u východního křídla NATO, kdy například podél finské hranice buduje nové kasárny, palebné pozice pro dělostřelectvo a další zařízení.

Minulý rok Rusko rovněž několikrát svými drony a letadly narušilo vzdušný prostor aliančních zemí nebo stálo za sabotážemi mířenými proti kritické infrastruktuře, jako třeba minulý podzim na polské železnici.  

Britský a francouzský jaderný arzenál není co do počtu ani zdaleka srovnatelný s tím americkým, natož ruským. Podle Stockholm International Peace Research Institute (SIPRI) má Francie k dispozici 290 a Velká Británie 225 jaderných hlavic, Spojené státy by jich mohly nasadit až 3700, a Rusko dokonce 4700.

Obě země mají zatím své hlavice umístěné pouze na moři, když každá z nich disponuje pouze čtyřmi jadernými ponorkami. Francie je kromě toho schopna jadernými střelami vybavit své stíhačky typu Rafale či hlavice odpalovat ze své letadlové lodi Charles de Gaulle. 

Na Washingtonu je vedle toho celkově velmi závislý zejména britský jaderný program. Jaderné ponorky Velké Británie je možné servisovat pouze ve Spojených státech a Londýn se neobejde ani bez další americké expertizy nebo náhradních dílů. Evropské jaderné odstrašení závisí na Spojených státech také po finanční stránce. USA na obranu ročně vydávají 850 miliard dolarů (17,4 bilionu korun), z nichž přibližně deset procent putuje na jaderný program.

Analýza European Nuclear Study Group uvádí, že díky tomu si mohla Francie a Británie dovolit investovat do jaderného arzenálu pouhé jednotky miliard dolarů ročně. To stačí jen pro účely národní jaderné obrany, ovšem už ne pro celoevropský deštník. Pro srovnání, pouze údržba a modernizace amerického jaderného arzenálu podle poradní instituce při americkém Kongresu Congressional Budget Office vyjde v letech 2025–2034 skoro na bilion dolarů.

Francie a Velká Británie se nedávno rozhodly svůj jaderný arzenál modernizovat. Kolem roku 2035 plánují nahradit stávající flotilu novými ponorkami vlastní výroby. Londýn také nakupuje 12 amerických stíhaček F-35A, jež by poprvé od roku 1990 ostrovnímu království umožnily odpalovat jaderné hlavice ze vzduchu.

Podle analýzy European Nuclear Study Group by Velká Británie mohla v budoucnu teoreticky navýšit počet jaderných hlavic z 225 až k limitu 260, který si stanovila. Takovému rozšíření arzenálu by ale mohl zabránit nedostatek peněz. Francie by podle analýzy mohla svůj počet hlavic mírně navýšit díky rezervám štěpného materiálu. 

Sdílené odstrašení

Kvůli těmto překážkám think-tank Brookings evropským lídrům doporučuje, aby se zaměřili hlavně na posilování konvenčních sil a snažili se stůj co stůj udržet zapojení Washingtonu do evropské obrany. Právě i posílení jaderné role Francie a Spojeného království může spolu s razantním zvyšováním celkových výdajů na obranu podle závazků NATO z minulého roku pomoci udržet USA na jedné lodi, uvádí britský think-tank RUSI.

Zároveň by Evropa v případě úplného stažení USA z jaderné ochrany Evropy měla aspoň nějakou jadernou pojistku. V opačném případě by mohla Moskva pod pohrůžkou útoku jadernými zbraněmi velmi snadno prosazovat v Evropě vlastní zájmy.   

Francie se dnes v oblasti jaderného odstrašení snaží více než dříve koordinovat s Velkou Británií, která už od šedesátých let nevylučuje použití svých jaderných zbraní také v rámci kolektivních bezpečnostních záruk NATO. Paříž, jež si na rozdíl od Londýna udržela nad svým jaderným arzenálem plnou suverenitu, zatím podle své doktríny může své jaderné zbraně využít pouze na ochranu svých klíčových zájmů.

Prezident Emmanuel Macron však tuto formulaci vztahuje i na Evropu a už minulý rok nabídl ochranu francouzského jaderného deštníku například Polsku. Jeho prezident a Trumpův politický spojenec Karol Nawrocki se zase tento týden nechal překvapivě slyšet, že by si Polsko mělo pořídit svoje vlastní jaderné zbraně.

Aby si ještě neozbrojené evropské země mohly pořídit vlastní jaderné zbraně, musely by odstoupit od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1967. Tento dokument by teoreticky mohl rozšiřování jaderných arzenálů zkomplikovat i Francii a Velké Británii, protože je smlouva zavazuje k „vyjednávání o ukončení závodů v jaderném zbrojení“. Explicitní zákaz pořizování dalších atomových zbraní jadernými velmocemi však smlouva neobsahuje. 

Podle analýzy European Nuclear Study Group ale funkčnost hlavně francouzských jaderných záruk závisí na tom, zda bude Paříž, dosud v otázce atomových zbraní jednající zcela autonomně, ochotna přidat se ke Skupině pro jaderné plánování NATO (NPG), hlavnímu rozhodovacímu orgánu pro jadernou politiku aliance.

Díky tomu by se dokázala se spojeneckými zeměmi daleko efektivněji koordinovat. To však není kvůli silnému zpolitizování tohoto tématu ve Francii příliš pravděpodobné. Macronovo prezidentství se navíc pomalu chýlí ke konci a příští rok může poprvé v Elysejském paláci usednout kandidát pravicově populistického Národního sdružení (RN), jež sdílení francouzských jaderných zbraní s jinými státy vždy odmítalo. Korunní princ strany a pravděpodobný kandidát na prezidenta Jordan Bardella se zatím komentářům k tomuto tématu spíše vyhýbá. 

Můžete snít dál...

Závislost na amerických jaderných zárukách jen podtrhuje, jak náročné bude pro Evropu po dlouhých letech bezstarostnosti posílit svou vlastní obranyschopnost. Jestli si Evropa myslí, že se dokáže bez USA sama ubránit, má podle generálního tajemníka NATO Marka Rutteho „snít dál“.

Rutte odhaduje, že by dosažení kompletní obranné samostatnosti Evropy na USA vyžadovalo, aby členské země na obranu vydávaly až deset procent HDP ročně, přičemž většina z nich včetně Česka donedávna neplnila ani dosavadní závazek ve výši dvou procent. Kvůli válce na Ukrajině se navíc obranná závislost Evropy na USA v posledních letech ještě prohloubila. Do amerických systémů směřovalo podle think-tanku Bruegel v letech 2022–2024 téměř 51 procent výdajů evropských členů NATO na vojenské vybavení oproti jen 28 procentům v období 2019–2021.

Snahy Evropy o rychlé vyzbrojení komplikuje zejména fragmentace evropského zbrojního průmyslu, na což upozornila už Draghiho zpráva o upadající konkurenceschopnosti kontinentu z roku 2024.

Podle Nikolause Langa, výkonného ředitele poradenské společnosti BCG, citovaného deníkem Frankfurter Allgemeine Zeitung, dnes probíhá přibližně 80 procent armádních nákupů a 90 procent úkolů v oblasti výzkumu nových technologií na národní úrovni. To vede k souběžným výzkumům téhož, výrobě v menším počtu a vyšším nákladům.

Zároveň se příliš nedaří uskutečňovat společné projekty. Příkladem je program evropské alternativy k americkým stíhačkám FCAS, z něhož pravděpodobně sejde kvůli neshodám mezi společnostmi Airbus a Dassault.