Foťák mi pomáhá seznámit se s lidmi, říká plachý fotograf hvězd a módních ikon Bruce Weber

Bruce Weber strávil letos v září v čase výstavy My Education dva nabité týdny v Praze. Také o nich jsme si povídali v online hovoru, na který si našel čas v autě, když právě s manželkou, filmovou producentkou Nan Bushovou, cestoval na Floridu. „Máme pět psů a spolu s našimi přáteli, kteří nám pomáhají, jedeme do Miami do našeho domu v Golden Beach. Místo s tímhle jménem jsme si nevybrali proto, že chováme zlaté retrívry, to jen náhodou se jmenuje stejně jako naši psi,“ říká fotograf a filmař. Zmínka o retrívrech k povídání o jeho díle zcela patří. Zlaté retrívry, které na výstavě také uvidíte, už mnoho let chová a věnoval jim i rozsáhlou fotografickou knihu The Golden Retriever Photographic Society.

V čase zářijové vernisáže byl Bruce Weber v Praze teprve podruhé v životě. Poprvé tu byl pracovně v roce 2000, kdy fotografoval sérii s hercem Heathem Ledgerem při natáčení scén k filmu Příběh rytíře. „Ale z Prahy jsem mnoho neviděl, protože jsem byl pořád ve studiu. Teď jsem byl ohromen především tím, jak krásná je pražská architektura. Ty staré budovy a pak také docela podivné nové budovy. A co mě nejvíce ohromilo, byli lidé. Opravdu zajímaví lidé, jiní než například v Paříži, Římě nebo Londýně,“ vzpomíná.

Svatební hostina každý den

Weberova retrospektiva v Galerii hlavního města Prahy (GHMP) vznikla díky vizi kreativního producenta Miloshe Harajdy, který je velkým obdivovatelem fotografova díla. Připravovala se v těsné spolupráci Webera s Harajdou a vedením GHMP. Harajda připomíná emotivní moment, když Weber v Praze U Kamenného zvonu poprvé viděl výběr z pěti dekád svého fotografování nainstalovaný. „Procházeli jsme celou výstavu s Brucem a jeho manželkou, s celým týmem a spolupracovníky asi čtyři hodiny a on k tomu neměl jedinou poznámku, nepožádal o výměnu nebo prohození jediné fotky. Jiní umělci naopak často nedokážou potlačit své ego, takový Bruce Weber není,“ uvedl Harajda.

VIDEO:Výstava Bruce Webera v Domě u Kamenného zvonu:

Weber se nad připomínkou tohoto momentu směje. „Před rokem v létě jsme strávili společný čas s organizátory výstavy, ředitelkou muzea, kurátorkou a vzájemně jsme se poznali, napojili na sebe a porozuměli jsme si, mám ty lidi rád. Jsme teď jako rodina,“ vysvětluje s odkazem na ředitelku GHMP Magdalénu Juříkovou a kurátorkou Helenou Musilovou. Fotograf dodává, že důvodem, proč se rozhodl pro výstavu v Praze, byl i Dům U Kamenného zvonu. „Ta budova se mi opravdu moc líbila. A bylo pro mě překvapením, že může fungovat dohromady s fotografiemi a filmy, přestože je velmi členitá. V podstatě se tam na výstavu vydáváte jako na cestu,“ popisuje.

Bruce Weber měl za svou kariéru už mnoho výstav, jak ale říká, není pro něho jednoduché se do přípravy expozice vůbec pustit. „Víte, spousta lidí výstavy miluje, ale já nejsem jejich velký fanoušek. Protože uspořádat výstavu vám zabere kus života. Proto taky spoustu výstav pořádají umělci, kteří už nežijí. Oni čas mají,“ žertuje umělec.

Pražská událost byla pro Bruce Webera příležitostí setkat se s mnoha přáteli a spolupracovníky, které nasbíral během své kariéry. „Večery kolem vernisáží jsme prožívali, jako kdybychom měli každý den svatební hostinu. Na soukromou i veřejnou vernisáž přiletělo asi osmdesát hostů z celého světa, a to Bruceových spolupracovníků, bývalých modelů, booking agentů, vydavatelů a dalších,“ popisuje Milosh Harajda.

Aktualizováno

Sny na křídovém papíře. V Praze vznikla unikátní retrospektiva fotografa hvězd Bruce Webera

Domácí

Mezi významnými hosty Harajda vypichuje Jonathana Newhouse, dědice impéria Conde Nast, které vydává tituly jako Vogue, The New Yorker, Vanity Fair, Glamour, GQ a další. „Jonathan byl jednou z prvních mezinárodních osobností, jež potvrdila svou účast. Druhým z velkých hostů byl Benedikt Taschen, německý vydavatel, který plánuje vydat Bruceovi knížku pojmenovanou stejně jako pražská výstava,“ připomíná producent. Šestisetstránková kniha od Taschenu by mohla být k dostání v závěru pražské výstavy, tedy v lednu 2025.

Co jsem se naučil

A proč vlastně Bruce Weber zvolil název My Education? „Měl jsem v životě opravdu štěstí, že jsem potkal skvělé učitele. A nebyli to nutně učitelé v pravém smyslu slova, někteří byli fotografové, někteří byli mí přátelé. Jsem hodně zvídavý člověk, a tak jsem se ptal lidí, které jsem znal, a oni mě učili věci o lidské povaze, o tom, jak žít dobrý život nebo třeba bláznivý život, jak to zvládnout. To bylo moje vzdělání. Myslím, že jsem se toho víc naučil tímto způsobem než ve škole,“ říká osmasedmdesátiletý fotograf. Hned však také zmiňuje své studium kromě jiného na filmové škole Newyorské univerzity ve čtvrti East Village. „To bylo v době, kdy tam rockový promotér Bill Graham pořádal Fillmore East. A tak jsme měli kolem sebe všechny ty kapely, které tam neustále hrály. Bylo to docela divoké místo na to, chodit tam do školy. Bylo to ale nádherné,“ zmiňuje i své učitele fotografie. „Velmi vzpomínám na fotografku Diane Arbusovou, před mnoha lety jsem ji poznal díky mojí učitelce Lisette Modelové, u níž jsem studoval na The New School,“ říká fotograf.

A pokračuje, že se ho lidé ptají, jak se naučit fotografovat, kam chodit do školy nebo co fotit. „Ale já si myslím, že není ani nutné hned rozhodnout, co chcete fotografovat. To je přece bláznovství. Naopak je fajn setkat se s jinými fotografy, mluvit s nimi a zjistit, že všichni vlastně tak nějak fotografujeme svůj vlastní život. Helmut Newton mi jednou řekl, že vlastně pořád fotíme ten samý obrázek – je to jako portrét nás samotných. Tahle výstava tedy obsahuje hodně mých portrétů, a možná to pro některé lidi bude příliš nudné. Nebo taky ne,“ vysvětluje fotograf. My Education překvapí portréty osobností ze světa módy, výtvarného umění, sportu, tance a hudby. Najdete na ní ale i sociální témata, jako jsou fotografie vězňů, nebo vhled do rozsáhlých reportáží z amerických měst či například z Vietnamu.

Tanečníci ringu

Během prvního týdne svého pobytu v Praze Bruce Weber zároveň s přípravou výstavy pracoval – fotil velký editorial pro italský magazín ICON, který připravuje reportáž z Prahy nazvanou Love Letter to Prague. „Fotografoval jsem skvělé tanečníky baletu, navštívili jsme malý boxerský klub… Tam jsem potkal jednoho chlapa, který vypadal jako herec z dávných let, John Garfield. Měl ten klasický vzhled opravdového tvrďáka. Udělali jsme s boxery spoustu snímků, budou součástí příběhu pro magazín Icon. A pak jsme je pozvali na výstavu, což bylo zábavné – vidět je v úplně jiném prostředí. Všichni ti boxeři byli najednou v oblecích, vázankách, perfektně upravení,“ popisuje Weber. Do vyprávění tak vtahuje svoje další oblíbená fotografická témata, box i balet. „Ta kombinace je zvláštní, ale obě skupiny mají hodně společného, protože obojí to jsou tanečníci,“ komentuje.

Reputace Toma Waitse

Bruce Weber se v Praze nehnul bez foťáku. Jak říká, dělá to tak vždycky. Fotil i na své vlastní výstavě ty, kdo si fotili jeho. „Skvělé na tom, když máte foťák, je, že přijdete za lidmi a oslovíte je: ,Můžu si vás vyfotit?‛ Foťák vám pomáhá seznamovat se s lidmi. Já jsem docela stydlivý člověk, což může být šokující, ale je to tak,“ říká. Líčí, že v Praze zažíval při fotografování neznámých lidí svobodu.

„Tohle už nemůžete dělat v New Yorku. Když tam budete na ulici fotit lidi, budou na vás křičet, odejdou, nebo se hned ptají: ,Kolik mi za to zaplatíte? K čemu použijete tu fotku?‛ A tohle mi v Praze nikdo neřekl. Vrátilo mě to do minulosti, kdy jsem strávil nějaký čas ve Švédsku, kde jsem si to opravdu zamiloval. Mohl jsem tam fotit lidi, kteří říkali: ,Jé, děkuji moc!‛ Zatímco v New Yorku vám ukazují prostředníček,“ přiznává fotograf.

A jako příklad, jak ho fotografování sbližuje s lidmi, přidává historku s legendárním hudebníkem Tomem Waitsem. „Vzal jsem ho na 42. ulici, kde tehdy byly samé striptýzové kluby, zapadlé bary a podobná místa. Miloval jsem grafiku na stěnách těch striptýzových podniků, tak jsem tam fotil Toma. Měl na sobě své tvídové sáčko a tvídovou čapku. A Tom, který vždycky mluví, jako by se právě probudil, mi říká: ‚Co to děláš? Snažíš se mi zničit reputaci?‘ Vždycky mu hodně záleželo na jeho imagi. A pak mi Tom volával ve tři čtyři ráno: ,Co děláš, nechceš zajít na pár piv?‛ Chci tím říct, jak vám foťák pomáhá poznávat lidi,“ vypráví umělec.

Lidé za objektivem

Vztah k člověku na druhé straně fotoaparátu je v díle Bruce Webera naprosto klíčovým momentem. Připomněla to kurátorka výstavy Helena Musilová, při komentované prohlídce v Domě U Kamenného zvonu, když představovala návštěvníkům místnost věnovanou Bruceově portrétní fotografii. „Zásadní pro tvorbu Bruce Webera je, že ti lidé s ním byli schopní dostat se na stejnou vlnu, byli schopní s ním mluvit, otevřeli mu spoje ateliéry, srdce, názory,“ uvedla Musilová. Dokládala to portréty fotografovaných osobností, z nichž s některými se fotograf setkával opakovaně třeba v průběhu dvaceti let. Ty jsou v instalaci doprovozené menšími, osobnějšími snímky, jež, jak Musilová zdůraznila, ukazují Bruce Webera jako člověka, který je schopný pochopit lidi, jež fotografuje.

Na snímcích v této sekci najdeme třeba sochařku Louise Bourgeoisovou, režiséra Pedra Almodóvara, architektku Zahu Hadid, básníka Allena Ginsberga, malíře Andrewa Wyetha, výtvarníka Marka Bradforda, malíře Balthuse, spisovatele a hudebního skladatele Paula Bowlese a další. Vedle toho Weber fotil přední modelky včetně naší Evy Herzigové, ale i Naomi Campbellovou nebo Kate Mossovou, herce od Keanu Reevese po Johnnyho Deppa, muzikanty od Jackson Five po Davida Bowieho. Všechny je U Kamenného zvonu uvidíte.

VIDEO:Bruce Weber hovoří o přípravách pražské výstavy:

I ve světle mnoha velkých jmen je překvapivé, že se Weber považuje za člověka plachého. Vrací se k tomu i v závěru našeho povídání. „Zrovna dneska ráno jsem se díval na fotky z pražské výstavy a přemýšlel jsem o tom, jak je pro mě traumatizující mít výstavu. Protože lidé se na vás dívají naživo. Jste tam a zároveň si prohlížejí vaši práci. A ve vaší práci jste vlastně úplně obnažený, nemáte se za co schovat,“ přiznává a dodává, že podobné pocity má i s vydáváním knih. „Když mi vyjde kniha a je to zrovna kolem Vánoc, zajdu do knihkupectví, podívám se na ni a okamžitě odcházím. Nezůstávám tam, protože to nezvládnu.“

O to více je pro něj důležité, že v Praze cítil přijetí. „Lidé tam byli neuvěřitelně vstřícní, otevřeli nám své náruče a srdce pro tuto výstavu. Byla to pro mě opravdu pocta, byl jsem dojatý. Právě kvůli tomu budu mít navždy pro Prahu slabost.“