Fotbaloví sudí z Brna: krotili Ivana Haška, jindy dostali pěstí | E15.cz

Fotbaloví sudí z Brna: krotili Ivana Haška, jindy dostali pěstí

Pískali první ligu i nejnižší brněnskou soutěž. Sedmička přináší příběhy čtyř fotbalových rozhodčích.

Mají za sebou dohromady více než deset tisíc fotbalových utkání. Nestříleli v nich góly, ale pískali fauly a rozdávali karty. Čtyři sudí z Brna své první zkušenosti sbírali v době, kdy si černé rozhodcovské košile ještě šili sami. Ani po třiceti letech se své vášně nevzdali.

Karty moc nerozdával

„Místo hlavy mám balon. Bez fotbalu bych nemohl být,“ tvrdí Rudolf Lenfeld, povoláním kominík, který řídil zápas poprvé v devětadvaceti letech. Tenkrát nedorazil k přátelskému utkání rozhodčí a on byl zrovna zraněný. Vezmi si píšťalku, řekli mu spoluhráči.

„Shodou okolností mě tenkrát viděl předseda městského fotbalového svazu. Chtěl, abych začal pískat. Z hecu jsem to zkusil a za deset let už jsem řídil zápasy v první lize. Nebylo to lehké se tam tenkrát dostat. Já jsem se od zkušenějších rozhodčích snažil něco pochytit,“ vypráví Lenfeld.

V nejvyšší české soutěži pískal šest let a téměř bez chyb. Za celou kariéru neměl zastavenou činnost. „Vše jsem se snažil ukočírovat bez karet. K tomu jsem vždy spolupracoval s kapitány. Jozef Chovanec nebo Jaroslav Šilhavý, to byli výborní kapitáni. Naopak Martin Frýdek nebo Radek Drulák neustále protestovali. Také Ivan Hašek byl raubíř, bylo těžké ho zkrotit,“ vzpomíná Lenfeld na bývalé hráče.

Přestože nerozdával karty, jednou udělal výjimku. V roce 1997 v utkání Jablonec – Olomouc vyloučil v jedné minutě tři hráče. „Noviny tenkrát psaly, že to byl kominíkův mariáš. Vzpomínám taky na druholigový zápas Havířova s Plzní, kdy jsem si před začátkem uvědomil, že nemám minci na losování. S kapitány jsem se předem domluvil, kdo si vezme míč a kdo stranu. Pak jsem jako vyhodil minci, rozdělil strany a nikdo nic nepoznal,“ usmívá se Lenfeld.

V roce 2001 překročil věkový limit pro prvoligové sudí a pískat v nižších soutěžích ho nelákalo. Proto se stal delegátem pro první a druhou ligu.

Sudí i komisař zároveň

Do první ligy to jako rozhodčí dotáhl také Jan Špalek. „Každý večer jsem u postele měl fotbalová pravidla. Po čase jsem se rozhodl, že napíšu příručku Fotbalová pravidla v kostce. To mi udělalo jméno,“ říká osmašedesátiletý Špalek, rodák z Brumova a otec herců Jakuba a Petry Špalkových.
V první lize pískal pět let. Jako asistent odmával i několik mezistátních utkání.

„Mou výhodou byla kondice. Každé ráno jsem chodil běhat do Lužánek. Za týden jsem naběhal i padesát kilometrů. Byl jsem tvrdohlavý Valach a na hřišti nekompromisní. Nikdo na mě nemohl zvýšit hlas,“ vzpomíná Špalek.

Jednou ho v pohárovém utkání poplival hráč Dukly Tábor. Přestože funkcionáři chtěli, aby incident nenapsal do zápisu, on neustoupil. „Dukla byl ale vojenský klub, proto to pak nikdo neřešil,“ říká Špalek.

Po pětačtyřiceti prvoligových zápasech se najednou jeho kariéra přerušila. „Od známých jsem slyšel, že mě svazoví komisaři chtějí vyhodit. Pak se to opravdu stalo, dodnes nevím proč. Urazil jsem se a šest let jsem nepískal. Po revoluci jsem se stal členem krajské komise sudích a delegátem. Nedávno mě přemluvil kamarád, abych se ještě vrátil k píšťalce. Tak pískám mládež. Pokud mi vydrží zdraví, zůstanu u toho do sedmdesáti,“ plánuje Špalek.

Začal pískat v šestnácti

Kamarádem, který ho přemluvil, byl Ladislav Kundelius. Tento bývalý sudí nastartoval rozhodcovskou kariéru už v šestnácti letech. „Můj otec pískal a já se potatil. Od té doby jsem odřídil přes čtyři tisíce utkání,“ počítá Kundelius.

V šestadvaceti letech už rozhodčí s přezdívkou Kunďaba pískal druhou ligu. Do nejvyšší soutěže se ale nedostal. „Vždy jsem byl tak trochu při těle a neudělal jsem fyzické testy. Později jsem pískal už jen nižší soutěže a stal se předsedou rozhodčích. Aby člověk mohl obětovat fotbalu tolik času jako já, musí mít pochopení rodiny,“ uvědomuje si Kundelius, který nikdy nezapomene na druholigový zápas Xaverova s Tachovem. Nařídil v něm pět penalt, tři pro domácí, dvě pro hosty. Teď pomáhá mladým sudím, často jim od čáry uděluje pokyny. „Když po faulu poklepu na kapsičku, dávám hlavnímu najevo, že by měl udělit žlutou kartu. Když si poklepu na koleno, měla by to být červená,“ vysvětluje Kundelius, řidič z povolání.

Celkem třikrát ho inzultovali. „Jednou ve Slavkově jsem ukončil zápas a zabavil všechny registračky. Na cestě domů jsem si ale v tramvaji zdřímnul a někdo mi tašku i s registračkami ukradl. Z toho byl velký problém,“ přiznává Kundelius.

Srbský vytrvalec

Jan Spevák, původem ze Srbska, píská fotbalová utkání v okrese Brno-venkov i ve svých jedenasedmdesáti letech. Jednou odnesl své rozhodnutí těžkým otřesem mozku.

„Bylo to v zápase Prace – Opatovice. Opatovičtí hráli o postup a já jim neuznal gól z ofsajdu. Tak se na mě vrhli. Byl jsem pak čtrnáct dní v nemocnici,“ vypráví Spevák, který fotbal hrával na Karlovarsku a do Brna se přiženil.

Jako sudí se dostal nejvýše do I. B třídy. Složil sice zkoušky pro vyšší soutěže, nebyl ale volit a komunisté mu kariérní postup zatrhli. „Mrzelo mě to. Po revoluci mi úředníci dokonce poslali rehabilitaci, to už mně však bylo jedno. Ruda Lenfeld mi vždy říkával, že bych to dotáhl do první ligy,“ vzpomíná Spevák.

Za svou šestatřicetiletou kariéru se nejednou setkal s úplatky, i s falešnými. „Před jedním utkáním na Vyškovsku za mnou přišel chlápek a strkal mi obálku s patnácti tisíci, že prý potřebují vyhrát. Vyhnal jsem ho. Později jsem zjistil, že to byl komisař z Prahy, který mě testoval,“ říká Spevák.

Zvažuje, že po letošní sezoně s pískáním skončí. „Jenže já končím už pět let. Manželka mi říká, ať si na hřiště vezmu gauč, že bych pak vůbec nemusel chodit domů,“ směje se Spevák.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!