Dvacet portrétů a stejný počet pohnutých lidských osudů zobrazuje nová výstava olomouckého fotografa Jiřího Doležela v kavárně Amadeus.
Z fotografií na návštěvníky shlížejí lidé, kteří se nikdy nevzdali, přestože do jejich životů krutě zasáhla nacistická nebo komunistická totalita.
„Tito lidé mají obrovskou vnitřní sílu, kterou dokážou přenést i na své okolí,“ říká fotograf, který i letos uspěl v prestižní soutěži Czech Press Photo. Ve svém porfoliu má třeba fotky z Pákistánu nebo z romských rodin.
Kolik lidí s osudem poznamenaným totalitami jste zachytil?
Za necelé tři roky se podařilo udělat kolem stovky rozhovorů. Jsou to vlastně dva projekty v jednom. Jedná se o rozhovory, které děláme s Janem Dvořákem, historikem Ústavu pro studium totalitních režimů, a já je doprovázím fotografiemi. Začali jsme s Petrem Orságem v roce 2008, ale zpočátku jsme tak trochu přešlapovali na místě. Forma byla sice jasná, ale vše se rozjíždělo dost ztuha a na plné obrátky se projekt rozběhl až loni.
Jak vás napadlo věnovat se této tematice?
Dospěl jsem k tomu před sedmi lety v Holandsku, kde jsem delší dobu žil. V roce 2004 se tam odehrávaly oslavy šedesátého výročí vylodění v Normandii. Lidé, se kterými jsem se znal, tu slávu celý týden velmi intenzivně prožívali jako něco velmi významného. A i když se jednalo o událost, která se vlastně týkala Francie a Anglie, byly tohoto dění snad celý týden plné noviny. Všichni sledovali, jak přijíždějí hlavy států a pamětníci. Uvědomil jsem si, že něco takového se u nás téměř neděje a že je to obrovská škoda. A právě to se stalo prvotním impulzem k tomu, abych se o tyto lidi začal hlouběji zajímat a začal je fotografovat.
Často slýcháme, že mladé lidi nedávná historie nezajímá. Myslíte, že vaše fotky u nich najdou odezvu?
Myslím, že není pravda, že mladou generaci minulost nezajímá. Moje zkušenost je přesně opačná. Ale jde o formu, jakou jim jednotlivé příběhy, osudy a koneckonců celou tu dobu a její atmosféru předkládáte. Záleží ale také na učitelích.
A jsou dnes učitelé v tomto směru dostatečně otevření?
Na některých školách to funguje. Pokud ne, je to obvykle způsobené tím, že kantor nemá o tuhle tematiku zájem nebo dostatečné podklady. Problém je v tom, že nedávná historie není ještě dostatečně zpracovaná a výuka často skončí druhou světovou válkou. Pozdější období může pro někoho být chůze po tenkém ledě, a tak se tématům nedávné historie raději vyhne. Ale učitelé, kteří se o látku soudobých dějin zajímají, můžou studenty opravdu zaujmout, protože se nepochybně jedná o nesmírně zajímavou dobu.
Může tomu napomoci i vaše výstava?
Právě jedním z důvodů, proč to vše děláme, je, že chceme náš materiál nabídnout školám v kraji, ale dá se s ním pracovat i jinde v republice. Ostatně už teď výstavu školám nabízí organizace Člověk v tísni v rámci programu Jeden svět na školách. Samotná výstava by měla být putovní, chceme ji uplatnit v okresních a městských muzeích v našem kraji.
Který z příběhů fotografovaných lidí vám obzvláště utkvěl v paměti?
Je těžké někoho vyzdvihovat, každý z těch lidí si zaslouží obrovský obdiv. Ať už je to paní Petřková, pan Vlček, agent chodec Josef Čoček a další. V případě našeho projektu je to třeba příběh pana Solovky, který strávil přes dva roky v pracovních lágrech na severu Ruska. Co člověk, to příběh, který by vydal na samostatnou knihu. Fotil jsem třeba Grétu Koutnou, devadesátiletou paní, která ve Svobodově armádě pracovala na tiskovém a informačním oddělení, a byla tak v každodenním styku s plukovníkem Svobodou a dalšími veliteli. Její manžel Jakub Koutný pocházel z Holice u Olomouce. Ten byl rovněž ve Svobodově armádě, už od jejího samého počátku. Společně s Heliodorem Píkou se jim podařilo osvobodit stovky Čechoslováků, původem zejména z Podkarpatské Rusi, kteří byli vězněni v sovětských pracovních táborech. Armádu pak z velké části sestavili právě z těchto propuštěných vězňů.
Co se vlastně s oběma manželi stalo po skončení války?
Chtěli společně vycestovat do Izraele. Zatímco paní Koutné se podařilo v osmačtyřicátém roce utéci, její muž skončil v kriminále, kde také v šedesátém roce zemřel.
Když se setkáváte s lidmi a slyšíte jejich příběhy, převažuje ve vás beznaděj, že k takovým hrůzám neustále dochází, nebo radost z toho, že se vždy najdou podobně stateční lidé?
Těžko říci. Ale z většiny těch lidí mám každopádně pocit úžasné vnitřní síly, která často přechází i na mě a na mého kolegu. Mají totiž těžko pojmenovatelný zvláštní dar přenášet tuto energii na ostatní. Tak třeba pan Přidal, kterého jsem vyfotil, jak sedí u počítače. Původem zemědělec, který se společně s bratry zapojil do protinacistického odboje. Když jsme od Přidala s kolegou po rozhovoru odjížděli, shodli jsme se na tom, jak silně z něj stále vyzařují prvorepublikové ideály. To vás donutí zamýšlet se i nad tím, kam to vše zmizelo.
Jaká byla jeho životní pouť?
Nejprve skončil v koncentráku za odboj a později byl jako jeden z posledních hospodařících sedláků na Prostějovsku obětí kolektivizace. Před pár lety vydal knihy o zániku selského stavu na Prostějovsku a na Olomoucku. A dnes sepisuje ve svých devadesáti letech knížku o sokolském odboji na Moravě.
Letošní cenu v soutěži Czech Press Photo jste získal za snímek Jiřiny Petřkové…
Ta už sice od druhé světové války v Olomouci nežije, ale v rozhovoru nádherně vzpomínala na rodinu, na život tady nebo třeba na to, jak chodili do divadla. Její bratr, pravoslavný kněz Vladimír Petřek, ukrýval parašutisty po atentátu na Heydricha, nacisté ho odhalili a popravili. Pomstili se pak celé rodině a všechny její členy odvlekli do koncentračních táborů. Konce války se dožilo jen pět členů z původně desetičlenné rodiny.
Jaký jste si odnesl z jejího focení zážitek?
Fotil jsem tuto krásnou milou paní, která byla schopná ve svých sedmadevadesáti letech brilantně a jasně přemýšlet, a během fotografování si se mnou povídala o různých věcech. Nejednou mě při tom dostala do kolen fundovanými otázkami, které obvykle nenapadnou ani mé vrstevníky. Povídali jsme si například o tom, jak jsem fotil v Pákistánu, a ona poznamenala: Ale ženy jste tam fotit nemohl, že? Tam k tomu potřebujete souhlas manžela, není-liž pravda?
Já si s dovolením tento zajímavý dotaz od paní Petřkové vypůjčím. Bylo při focení tamějších žen třeba souhlasu mužů?
Pokud jsem je fotil v jejich společnosti, pak ano. Dělo se to spíše neverbální komunikací. Jiná situace byla někde na ulici nebo v uprchlickém táboře, tam jsem fotil takříkajíc od pasu. Protože jakmile přerušíte onen běžný všední okamžik, lidé se začnou stylizovat a vypadnou ze své přirozenosti. To pak ale vznikají portrétní fotky, a ne dokumentární.
Nebylo takové focení příliš riskantní?
Po jisté době zjistíte, co si v daném prostředí můžete nebo nemůžete dovolit. Ke konci mise jsem měl také výborného průvodce, který dokázal vysvětlit lidem, co a jak, a tím mi spoustu věcí zjednodušil. Důležité pro mě bylo zachytit obyčejný život lidí v Pákistánu, který se normálně do médií nedostane. Tam je prostor jen pro extrémně negativní záležitosti. To ale nemá s normálním žitím nic společného.
To už jste měl ale za sebou dost zkušeností. Vzpomenete si dnes na to, co vás přimělo začít fotit?
To si pamatuji naprosto přesně. Bylo to v době, kdy jsem hodně jezdil za muzikou, konkrétně v červenci třiaosmdesátého roku na festivalu v Uherském Brodě. Můj kamarád tam fotil a pořídil vynikající snímky, které mě uchvátily. Dostalo mě, jak přesně dokázal zachytit atmosféru vzácného momentu. Nerad bych to nazýval pateticky, ale byly to svým způsobem okamžiky svobody. Z dnešního pohledu se vlastně nejednalo o nic výjimečného, ale tenkrát to byl obrovský zážitek. Jen pro dokreslení, mluvíme o době, kdy na podobných akcích docházelo k bezdůvodnému mlácení a zatýkání mladých lidí. Takhle se zakazovaly taky koncerty brněnských alternativních skupin. Vzpomínám si na případ zakázaného festivalu v Žabčicích u Brna, který skončil soudním procesem, z něhož někteří účastníci vyvázli s podmínkami, ale byli i tací, kteří si to odseděli natvrdo. Za nic.
Pomyslel jste na to, že byste dělal jen fotografii?
Nic takového vůbec nepřicházelo v úvahu. Pracoval jsem jako elektromechanik.
A po listopadu jste tedy konečně začal naplno fotit?
Naopak, po devadesátém roce jsem měl paradoxně několik let pauzu. Možná to bylo tím, že jsem tak trochu ztratil téma. Ale elektrikařina mě nikdy nebavila, a jakmile se naskytla příležitost, okamžitě jsem z ní odešel. K fotce jsem se vrátil až v šestadevadesátém roce v Itálii. Tam jsem pracoval pro italskou realitní kancelář při pronajímání apartmánů českým cestovkám. Nevím, čím to bylo, snad změnou ovzduší, ale zkrátka jsem se tehdy k fotografii vrátil. Snahu zaznamenávat něco okouzlujícího, co běžně uniká zraku lidí, jsem v sobě měl pořád.
Co bylo dál?
Hned následující rok jsem jel do Spojených států a pak znovu do Itálie. To už jsem měl i víc peněz na barevné filmy a začal jsem fotografovat v rodném kraji a fotil jsem Pomoraví, které jsem vystavoval v Nových Zámcích. Zlomovým momentem pro mě bylo setkání s fotografem Jindřichem Štreitem, který mi otevřel dveře tam, kam jsem do té doby jen nesměle nahlížel. On byl tím, kdo mi odkryl kouzlo dokumentární fotografie.
Koho jste pak fotil?
Například Romy, které Jiří Čunek vystěhoval ze Vsetína do Čech podt Kosířem a dalších obcí v Olomouckém kraji.
Nakolik bylo těžké se sžít s tímto prostředím tak, aby se vám jej podařilo fotit opravdu autenticky?
Sžít se člověk samozřejmě musí. V tom mi hodně pomohla romská koordinátorka Köttnerová, která tam měla obrovskou autoritu a důvěru.
Nevybíráte si zrovna nejjednodušší témata. Leckdo by se vás mohl zeptat, proč raději nefotíte modelky…
Protože chci dělat něco, co mě baví a zároveň má svůj smysl. K modelkám jsem se nějak nedostal. Moje fotografická cesta mě zatím přirozeně vede směrem dokumentární fotografie.
STOPY PAMĚTI
Výstava snímků z cyklu Stopy paměti Jiřího Doležela oceněného v soutěži Czech Press Photo je do 15. ledna 2012 k vidění v kavárně Amadeus Arcidiecézního muzea v Olomouci na Václavském náměstí 3.
FOTOGRAF JIŘÍ DOLEŽEL
Narodil se v roce 1965.
Vyrůstal v Řimicích u Litovle, nyní žije v Olomouci.
Vyučil se elektromechanikem a poté absolvoval maturitní nástavbu.
Pracoval jako elektrikář, později jako hlídač, číšník, stavební technik a restaurátor.
Nějaký čas žil v zahraničí, třeba v Řecku, Americe, Itálii a Holandsku.
Zaměřuje se zejména na dokumentární fotografii a často spolupracuje s nevládními neziskovými organizacemi. Vystavoval v České republice, na Slovensku, v Itálii, Litvě, Belgii a Holandsku.
Je držitelem Ceny UNHCR - Czech Press Photo 2006, Ceny Dokumentární fotografie a diskriminace 2007, Multikulturního centra Praha a první ceny v kategorii Portrét Czech Press Photo 2010 a čestného uznání ve stejné soutěži z roku 2011.
Vydal knihy EPI CENTER (2007) z humanitární mise ze zemětřesením postižených oblastí Pákistánu a Romové ze Vsetína (2009) -fotopublikaci věnovanou osudům romských rodin nedobrovolně přesídlených.
