V hokeji dokázal snad vše. V roce 1976 v Katovicích se stal mistrem světa a ve stejném roce hrál i finále prestižního kanadského poháru. V roce 1984 v Sarajevu vybojoval s týmem stříbrné medaile na olympijských hrách. A s Vítkovicemi získal v sezoně 1980/81 mistrovský titul. Spoustu let šéfuje František Černík vítkovickému hokeji a byl i manažerem českého týmu při úspěchu v Naganu a při letošním zisku zlatých medailí na mistrovství světa.
Kde jste s hokejem začínal? Pocházím z malé vesničky u Nového Jičína, ale do první třídy jsem začal chodit v Ostravě-Porubě. Tam jsem taky začal s hokejem. Starší bratr tehdy hrával za Sokol Poruba a já jsem na tréninky chodil s ním. Potom jsem hrával za Baník Ostrava a později jsem přešel do Vítkovic, ve kterých jsem strávil vlastně celou kariéru.
Ta byla hodně úspěšná. Jak na ni vzpomínáte? Velice rád. Navíc to byla doba, kdy jsem se o nic nemusel starat. Teď je to jiné a o hodně těžší, když dělám funkcionařinu. Dřív i ta byla jednodušší. Neexistovali žádní sponzoři, byl jeden podnik, a ten sport dotoval.
Na sklonku kariéry jste si zkusil i slavnou NHL. V sezoně 1984/85 jsem odešel do Detroitu. Už mi bylo jednatřicet let a do mužstva jsem věkově zapadl. Bylo docela staré. Nebyla to zrovna povedená sezona. Uhráli jsme sice play-off, ale hned jsme z něj vypadli. Byl jsem zvyklý pravidelně nastupovat, ale tam jsem příliš prostoru nedostával. Za třetinu jsem byl na ledě jednou maximálně dvakrát. Ale mám i příjemné vzpomínky. Třeba na Steva Yzermana, obrovskou ikonu detroitského hokeje, který v té době začínal hrát.
Máte přezdívku Čert. Jak jste k ní přišel? Ta vznikla v roce 1976 na mistrovství světa v Katovicích. Tehdy chytal Vlado Dzurila, kterému začali říkat Čert jako prvnímu. Ale protože jsme měli oba kudrnaté černé vlasy a spali jsme spolu i na pokoji, tak mě začali říkat Mladý čert.
Dokážete vybrat jednoho spoluhráče, který vám nejvíce utkvěl v paměti? Jednoznačně to byl Ivan Hlinka. S ním jsem občas nastupoval v národním mužstvu a později jsme spolu byli i v nároďáku, on jako trenér a já jako manažer. Ivan byl taková osobnost, že českému hokeji bude hodně dlouho trvat, než někoho takového najde. Jeho smrt mě vzala a dodnes na něho hodně často vzpomínám.
Ivan Hlinka byl i úspěšným trenérem. Vás tohle nikdy nelákalo? Moc ne. Sice jsem se párkrát tady ve Vítkovicích na střídačku postavil. To ale bylo v sezonách, kdy se zrovna nedařilo, a sezonu jsem jen dokončoval, protože jsem nechtěl angažovat někoho jiného. Navíc trenéřina je kočovný život. Práce manažera je jiná.
Kdy jste se rozhodl, že se chcete věnovat hokeji v jiné roli? V roce 1988 jsem mohl jetě hrát v Rakousku, ale dostal jsem nabídku od tehdejšího vedení Vítkovic, jestli bych nechtěl dělat funkcionáře. Rozhodl jsem se okamžitě. Rok jsem se zaučoval vedle pana Netoličky a po roce už jsem na to byl sám. A ve Vítkovicích jsem dodnes.
Jako hráč jste byl docela impulzivní. Změnil jste se při práci pro klub? Ani ne. Když něco dělám naplno, tak se nedívám napravo, nalevo.
Jako tehdy v sezoně 1992/93 ve Vítkovicích, kdy jste ve finále proti Spartě neunesl výroky rozhodčích? Vždyť jsme tehdy pořád hráli v oslabení. A nemělo smysl hrát. Tak jsem Spartě chtěl pohár předat už dopředu ve čtvrtém zápase ve druhé třetině. Po několika letech mi několik lidí přiznávalo, že si rovněž nemyslelo, že v tom finále bylo všechno fér.
Máte ještě nějakou historku, kdy jste podobně vybouchl? Jednou jsem ještě převrátil budku s brankovým rozhodčím. Prostě jsem se vžil do role hráče, a neunesl ten pocit křivdy.
Styděl jste se potom, když jste se uklidnil? Ne. Aspoň je na co vzpomínat. Teď už je to jiné. Člověk má nějaké roky a porážky už taky umím přijímat jinak.
Hráváte ještě hokej? Rok a půl jsem nebyl na ledě. Měl jsem problémy s kolenem. A teď popravdě se mi ani nechce oblékat výzbroj, i když ji mám pořád připravenou. Ale určitě se půjdu ještě sklouznout.
Co role manažera českého národního týmu? Ta už vás nelákala? Řekl jsem, že ať dopadne mistrovství světa, jak chce, že končím. A že to dopadlo titulem, o to je to lepší.
