Fronty byly symbolem minulé doby. Na banány, maso i na auta | E15.cz

Fronty byly symbolem minulé doby. Na banány, maso i na auta

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Samoobsluhy a pojízdné prodejny nahradily supermarkety. Dovoz potravin nutí zemědělce prodávat pod cenou. V čem je doba po roce 1989 lepší, v čem horší?

Pohádka O Marušce a dvanácti měsíčkách se po roce 1989 stala skutečností.

V obchodech je v zimě v létě takové ovoce, na které by si ani zlá macecha nevzpomněla, které jakživ neviděla, a u některého by si musela dokonce nechat vysvětlit, jak ho jíst.

Rané brambory z Izraele, pozdní z Francie, cherimoya ze slunného Španělska, rajčata z deštivého Holandska. Tak to vypadá v dnešních obchodech.

Nakupování v supermarketech se stalo zábavou, potřebou, závislostí, společenskou událostí.

Podpultové zboží

Málokdo si dnes vzpomene na pojízdné prodejny, které na vesnici přivezly i ledničku nebo sporák. Neodmyslitelnou součástí nakupování byly fronty. Na pomeranče, maso, banány, na toaletní papír. Některé pracující ženy si dokonce platily důchodkyně, aby je odstály za ně.

Předmětem závisti nebylo bohatství, protože na tom byli všichni stejně, ale známosti. S řezníkem, se zelinářem, s vedoucím stavebnin, s prodavačem v kovomatu.

S odstupem let je to až neuvěřitelné, jak si lidé pořizovali například auta. Na pořadník. Na to, aby se do něj člověk dostal, si musel sbalit spacák a jídlo na několik dní, získat své číslo ve frontě a čekat.

Nedostatkovým a podpultovým zbožím bylo téměř všechno. „Pamatuji si, jak moji rodiče chodili už ve čtyři ráno stát frontu na maso, když jsme chtěli v neděli k obědu řízky. Maminka šla od čtyř do šesti. Tatínek se zatím nasnídal a pak ji přišel vystřídat. V tyto dny si moji rodiče brali v práci dovolenou nebo přicházel jeden z nich později,“ vzpomíná Květa Radostová.

Lidem se vyplatilo přivstat, na opozdilce už čekaly v masně jen prázdné háky.
Fronty stáli nakupující i v zelenině. Za kilo druhé jakosti banánů zaplatili v té době osm korun. O kvalitě se ale moc mluvit nedalo. Sáhlo se po všem. I po ovoci, které bylo samá hnědá tečka.

Existovala sice i první jakost, za sedmnáct korun. Ta se ale na pultech vyskytovala zřídka. „Když se mi narodilo dítě, stála jsem ve frontě s kočárkem. Jako čerstvá maminka jsem dostala bonus. Tři banány navíc,“ usmívá se Radostová.

Některé zboží bylo jen v určité době. „Na prvního máje se daly sehnat okurky salátovky, pak už ne. Vánoce zase byly jedinou dobou, kdy jsme měli arašídy,“ popisuje Radostová.

Nákupy smíšeného zboží, jak se tehdy říkalo, zajištovaly podniky Pramen a Jednota. Ve městech v té době platilo dokonce pravidlo takzvané docházkové vzdálenosti. Pramen rozmísťoval své prodejny tak, aby k nim měli lidé z okolí zhruba pět set metrů. Dnes existují nákupní centra převážně na okraji města. Lidé tam jezdí autem nebo autobusem.

Zákaz prodeje alkoholu

Rohlíky, chlebem, mlékem a dalším zbožím navíc musely být obchody zásobeny až do zavírací doby a také o státních svátcích. V dobách voleb se nesměl prodával alkohol.

Pro obyvatele nejmenších obcí se jedinou možností kde nakoupit staly pojízdné prodejny. Byly to autobusy nebo podobné vozy upravené k nakupování.

Spotřební družstvo Jednota mělo v rámci Milevska tři pojízdné prodejny se smíšeným zbožím a jednu s masem a uzeninami. Přijížděly na návsi dvakrát týdně. V začátcích měla zajistit venskovským lidem stejný komfort, jako mělo město, později nabízela základní sortiment. Mouku, cukr, rohlíky, mléko. S masem to bylo podobné.

Dnes je na tom vesnice nejhůř. V málokteré se prodejny potravin udržely. Pro Jednotu COOP i pro původní majitele, kteří domy získali zpět v restituci, byly nerentabilní.

Dvacet let po revoluci jsou pojízdné prodejny spíše Popelkou a starousedlíci se shodují, že jim schází. Na nákup musí jezdit do nejbližších měst nebo bývalých střediskových obcí. Otevřít si na vesnici obchod se nevyplatí. Většinou bývá prodej základních potravin spojen s provozováním hospody.

Mléko pod cenou

Zemědělci se dvacet let po revoluci moc neradují. „Pravda je, že poslední léta před rokem 1989 se hospodařilo docela dobře. Náklady na výrobu litru mléka nebo kilogramu vepřového masa byly skoro stejné jako prodejní cena. Po roce 1989 jsou ceny téměř stejné a náklady desetinásobné,“ říká předseda bělčického družstva František Vrbský.
Po změně režimu se tehdejšímu Československu otevřely trhy, a nastoupila konkurence zvenčí. Co nebylo, dovezlo se. Mnohdy i o moc levněji.

Zemědělci museli s cenami dolů. A jak říkají dodnes, na litru mléka prodělávají dvě až tři koruny. Mléko i maso vyrábějí s většími náklady, než ho prodávají, a to je už několik let nutí ke stávkám. Zdá se, jako by bylo zemědělství zbytečné. „Dřív jsme věděli, jaká zhruba bude cena mléka nebo obilí, teď nejde nic naplánovat dopředu, protože výkupní ceny lítají nahoru dolů,“ poznamenává Vrbský.
Česko se muselo začít přizpůsobovat normám Evropské unie a zemědělství začalo být pod drobnohledem úředníků.

„Všechno je pod kontrolou. I když by se množstvím nových nařízení měla zvyšovat ochrana životního prostředí, nezvyšuje se. Relativní volnost sedláka vzala po revoluci za své. Pod hrozbou ztráty dotací, bez nichž by zemědělství vyjma Hané a Polabí zkrachovalo, jsme limitováni úředníky. Spousta nařízení přichází například od veterinární správy, od výživářů. Odvolávají se na požadavky Unie, i když to mnohdy není pravda a nařízení směřují proti kvalitě životního postředí,“ říká předseda družstva v Třebohosticích na Strakonicku Jiří Turek.

Zemědělci upouští od dodržování osevních postupů – střídání listnatých plodin, obilovin a brambor a snaží se o zvyšování úrodnosti půdy a pěstování plodin, které nesou peníze. Zmodernizovali zastaralé provozy, používají výkonnější techniku. Z bramborových polí zmizeli studenti s kovovými vědry i ohnutá záda družstevních důchodkyň.

V družstvech ubývá pracovníků. „V minulém systému bylo zemědělství postaveno na úroveň ostatních odvětví. Družstevníci měli průměrné platy jako v celém státě, teď mají tak o šest tisíc nižší. Oproti minulým létům klesl počet pracovníků na jednu třetinu,“ poznamenává Turek.

Do zemědělství ne!

Mladým se do zemědělství nechce. „Zemědělské školy produkují podnikatele a ochránce životního prostředí. Přitom my nemůžeme sehnat agronoma nebo živočicháře. Kdo si udělá maturitu nebo vysokou školu, chce si sednout na úřad,“ dodává Vrbský.

O tom ho utvrdily i dvě studentky písecké zemědělské školy, které nedávno vezl stopem. „Agronoma nebo zootechnika jdou dělat jen ti hloupí,“ odpověděly mu na otázku, kdo z jejich spolužáků nastoupí do praxe. Komu by se také chtělo pracovat o sobotách, nedělích, po večerech, za každého počasí?
Listopadová revoluce vrátila vlastníkům, co jim padesátá léta vzala. Skončilo bezplatné družstevní užívaní soukromých pozemků a majetku k zemědělské výrobě.

Jednotná zemědělská družstva se přeměnila na zemědělská družstva, zemědělská obchodní nebo výrobně obchodní družstva, akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným. Výživa národa přestala být závislá na tom, jestli se urodí.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.