Fronty na vložky a kola znal Frýdek-Místek dobře
Kam chodili Frýdečané a Místečané nakupovat a kolik stálo nechat si „udělat hlavu“? A co zajímavého měli k dostání v Tuzexu?
Tuzex byly obchody, v nichž se za poukázky (bony) nebo valuty prodávalo zboží z ciziny (zejména západní), které se nedalo koupit nikde jinde. „Kdo měl bony nebo marky, měl to snazší,“ přikyvuje
pracovník Muzea Beskyd Jaromír Polášek. Sehnat valuty, tedy západní peníze, za které dostal zákazník bony, byl problém. Lidé, kteří měli známé v Německu, si nechávali marky posílat. „Jenže zásilky se kontrolovaly. Úplně běžně přišel dopis, který už byl jednou otevřený,“ vzpomíná Polášek. Bony se daly pořídit i za koruny. „Legálně to samozřejmě nešlo, a tak jsme jezdili do Ostravy k překupníkům. Stáli na hlavním nádraží a šeptali okolo: Bony, bony za pět, bony za šest! Ten kurz byl značně nevýhodný,“
vypráví Polášek.
Na tuzexový svět si dobře pamatuje Jindřiška Karásková, která tam prodávala. „Měli jsme širokou nabídku elektroniky, hlavně japonské. Lidi dost brali přenosné přehrávače a kazety. Poptávka byla po ledničkách, začaly chodit první mikrovlnky. Pamatuju si, jak jsme na to s kolegyněmi koukaly s nedůvěrou. Říkaly jsme si, že tohle bychom doma nechtěly, protože to musí být zdraví škodlivé,“
usmívá se Karásková.
Lidé chodili do Tuzexu také pro čokoládu, kvalitní alkohol, džíny a kosmetiku. „Když přišlo zboží, lidé stáli dlouhou frontu. Na všechno. Kdekdo si myslel, že práce v Tuzexu byla super, ale my se tam strašně nadřeli, protože tam bylo pořád plno a neustále jsme něco zvedali,“ říká Karásková.
Jaromír Polášek uvádí svůj nejlepší tuzexový nákup. „Byla to kalkulačka Sharp. Stála tehdy 475 bonů. To bylo v přepočtu dva tisíce čtyři sta korun, tedy dvě měsíční výplaty. Mám ji dodnes,“ ukazuje Polášek. Prodejny, které znali obyvatelé města z osmdesátých let, už dnes neexistují. Řeznictví,
obchod s metrovým textilem Kapek na místeckém náměstí a nebo prodejna Eso vyhlášená kožichy a luxusním zbožím. Lidé často vzpomínají na mléčný bar v Maryčce nebo na kadeřnictví na náměstí
v Místku. „Jako jediná jsem si lidi předem objednávala, aby nemuseli tři hodiny čekat na židličkách. Neexistovalo, aby si zákazníci vybírali účes z časopisu, ale já to tehdy umožňovala,“ popisuje Ilona Koriťáková, která v kadeřnictví pracovala. Později přestoupila do prvního soukromého salonu Daisy ve Frýdku. Za komunismu stálo stříhání pětatřicet korun, v Daisy o něco více, ale zákaznice rády platily za pobyt v luxusním prostředí. Řezbář a spisovatel Milan Oboda říká, že ženy pocítily komunismus snad víc než muži. „Zasloužily obdiv. Přinést dobrý nákup nebo kus masa, to bylo hrdinství,“ podotýká
Oboda.
Fronty na jakékoliv zboží znal Frýdek-Místek stejně dobře jako jiná města. Jednu takovou se podařilo
vyfotit Milanovi Obodovi u kina Petra Bezruče krátce před sametovou revolucí. „Ženy stály před vedlejším obchodním domem, aby si v přízemní drogerii koupily vložky,“ upřesňuje Oboda. Řadu si několikrát vystála i Dana Pytlíková. „Byly jsme v domácnosti tři ženské a nákup připomínal bojovou
hru. Jako tichou poštou chodily informace, kdy přivezou zboží. Jenže často jsem spolu s ostatními
ženami stála frontu úplně zbytečně, protože toho měli na skladě málo,“ vzpomíná Pytlíková.
Stejně beznadějně jako s vložkami či toaletním papírem to vypadalo s jízdními koly. „Kola prodávali v místě, kde dneska stojí autoservis Bartek. Sehnat kvalitní, byť ojetou značkovou závodničku, bylo sci-fi. K dostání bylo maximálně ruské kolo značky Sovjetskoj turist. Tehdy jsem ho koupil za tisíc sto korun. Prodávali ho celé zabalené v papíře. Bylo umatlané od vazelíny a musel jsem ho celé umýt. Když
jsem na něj sedl, spadl mu řetěz, kola nebyla vycentrovaná a podobně. Našel jsem na něm asi pět závad. Reklamovat to nešlo, a tak jsem sháněl soustružníka a svářeče, aby mi to spravili. To obvykle stálo nějakou tu flašku rumu, takže se to prodražilo. Teprve asi po půl roce bylo spravené a mohl jsem začít jezdit,“ popisuje pracovník muzea Jaromír Polášek. Doslova šílenství panovalo kolem aut. Jak praví klasik, každý zelinář měl čtyřokého žigulíka, řezník volhu nebo mercedes. Josef Ševčík byl jeden z prvních majitelů zeleného favorita ve městě. Musel si pro něj zajet až do tehdejšího Gottwaldova (dnes Zlín), protože ve Frýdku- Místku ještě nebyly k mání. „Dostal jsem echo od kamaráda, že jich do Gottwaldova přivezou třicet. Měli je začít prodávat až v pondělí, ale já vzal spacák a před bránou se
usadil už v sobotu ráno. Byl jsem ve frontě devátý. „Sepsali jsme si pořadník, aby nás nikdo nepředběhl,“ líčí Ševčík.
„Když jsem přišel na řadu, všiml jsem si, že mají i červená auta. Ředitel mototechny mi řekl, že mám smůlu, a tak jsem odjel v pronikavě hráškově zeleném voze. I tak mě doma měli za frajera. A když sem s tím přijel do práce, vylezla na parkoviště půlka Biocelu, aby se podívala,“ pdotýká Ševčík.
