Frýdek-Místek byl rájem trabantů

Frýdecko-místeckým silnicím vládly před dvaceti lety modré, zelenkavé a hnědavé trabanty.

Dnes jezdí po frýdecko-místeckém okrese asi pětadvacet trabantů. V devětaosmdesátém roce to bylo nejčastější auto na silnicích Frýdku-Místku a okolí. Právě proto zde vznikl jeden z největších trabantklubů v Československu. Existuje ještě dnes. Jeho členové Eduard Křenek a Martin Židek si
někdy připadají jako poslední mohykáni. „Když chce někdo dát svůj trabant opravit, jde ke mně
nebo za Martinem Židkem. Jsme už poslední mechanici, kteří se v nich hrabou,“ usmívá se Křenek.

Byli jako jedna rodina

Podle Křenka bylo koncem osmdesátých let ve Frýdku-Místku trabantů skutečně hodně. „V devětaosmdesátém bylo v našem klubu okolo sto dvaceti členů,“ vypočítává Křenek.
Otec Martina Židka – Bohumil odhaduje, že majitelů trabantů mohlo být v okrese okolo tisícovky.
„Dnes je počet majitelů trabantů výrazně nižší. Pro mnohé mají už jen sběratelskou hodnotu. Ročně opravím okolo pěti, šesti trabantů. To je ve srovnání s devětaosmdesátým rokem jen zlomek,“ říká Židek starší. Trabantklub měl svou vlastní svazarmovskou dílnu Pod Puklí, kde se daly sehnat nejrůznější
náhradní díly, aby majitelé bakelitových vozítek nemuseli jezdit až do Ostravy. Za roční členský příplatek ve výši padesát korun a vstupní třísetkorunový příplatek měli členové klubu jistotu, že když přijedou do klubové dílny, někdo jim auto bez čekání opraví a sežene za ně náhradní díly. „Když jsme to sečetli, za rok jsme vybrali okolo čtyřiceti tisíc korun, za které jsme díly pořizovali. Tehdy byly ceny asi desetinové, takže jsme byli poměrně slušně zásobeni,“ pokračuje Křenek. Trabantisté se v dílně scházeli každou středu a střídavě drželi jako automechanici službu. Frýdecko-místecký trabantklub byl jedním z asi pětadvaceti trabantklubů v Československu. Většina z nich už zanikla. Dnes už existují jen v Plzni a v Brně. „Také my jsme skončili, ale znovu jsme začali. Po revoluci začal automotoklub Svazarmu, jehož jsme byli součástí, podnikat. My, co jsme to dělali jako koníčka, jsme najednou museli platit nájem. To jsme neutáhli, a tak jsme náš automotoklub rozpustili,“ vysvětluje Křenek a dodává, že to všichni členové nesli těžce.Když se Frýdečan či Místečan rozhodl pořídit si trabanta, zamířil do Mototechny. „Nacházela se v Místku na náměstí. Tam se dala auta objednat. Byl to tak malý obchod, že by se jim dovnitř žádný vůz nevešel. Na trabanty naštěstí nebyla žádná čekací doba,“ říká Jaromír Polášek z Muzea Beskyd. Zájemce ovšem nemohl čekat, že si z Mototechny odveze rubínově červeného fešáka nebo černou limuzínu. „Vzorník, který posílali z Německa, měl poměrně omezenou
škálu barev. Začínal béžovou, pokračoval přes šedou a světle zelenou. Málokdy, opravdu zřídka, se
objevila modrá nebo červená,“ líčí Martin Žídek, který pomáhal svému otci ve svazarmovské dílně jako malý kluk a dodnes se tím živí.

Originální díly už nejsou

Dnes jsou na frýdecko-místeckých silnicích k vidění vyšperkované kousky, které nemají s původním strojem téměř nic společného. „Jsou to takzvané vytuněné exempláře. A málokdy jsou už v původním stavu. Jejich majitelé trabanty postupně
vykuchali a původní součástky nahradili novými, kvalitnějšími. Kapoty jsou naleštěné, přestříkané,
dvoutaktový motor vyměnili za jiný a podobně. Jenže už to není ono,“ vysvětluje Martin Židek.
On sám má nejraději staré kousky v původním stavu. S těmi je ale potíž, protože shánět originální náhradní díly je dnes složité. „Největší problém je sehnat motory a zadní nápravu. Náhradní díly se dají objednat ještě z Polska a Maďarska, kde stále funguje omezená výroba, ale nejčastěji je získáváme z nepojízdných kousků,“ říká Žídek. K součástkám se prý dostává náhodou anebo po známosti.
„Přišel k nám například člověk, který měl auto po dědovi a jezdit v něm nechtěl. Takže nám ho prodal,“ líčí Žídek.

Manželku sbalil na BMV

Nejlepší jsou německé náhradní díly, ale začínají být čím dál dražší. „Vlastnit trabanta a ještě k tomu pojízdného je dnes velmi náročný koníček a člověk musí být tak říkajíc srdcař,“ shrnuje Žídek.
Ojetého trabanta bylo možné před dvaceti lety pořídit i s přepisem za zhruba osm tisíc korun. Dnes je cena podobná, ale budoucí majitel auta si k ní musí přičíst desetitisícový poplatek za ekologickou
likvidaci. „Možná právě proto zájem o trabanty v současné době opadl,“ připouští Martin Židek.
Sám vlastní exemplář z šestaosmdesátého roku a občas se s ním projede i po dálnici. „Budím sice údiv, ale stále je to mé pracovní auto. Není to ale můj první trabant. Na ten nejstarší jsem kdysi ukecal manželku, aby se mnou jela na rande. Já měl kombíka a táta zase limuzínu. Řekl jsem jí, že mám
'béemvé'. Ona si myslela, že je to BMW. Jenže já myslel BMV, čili bakelit motorvagen. Ale byl jsem jí sympatický, a tak se mnou zůstala,“ směje se Martin Židek.

Heslo frýdecko-místeckých motoristů: Pomoz si sám!

Sehnat auto podle svých představ se před revolucí poštěstilo málokomu. Výběr značek, které byly na Frýdecko-Místecku k dostání, byl omezený a nabídka barevných provedení ještě menší. „Koncem osmdesátých let se k nám dovážela Dacia. Dokud ji vyráběli Francouzi, tak to ještě šlo. Později začali s výrobou Rumuni a to bylo fakt šílené. Přesnost dílů byla mizerná, blatníky nepasovaly, takže i s novým autem jsme museli do servisu, aby se s ním dalo jezdit,“ popisuje Jaromír Polášek z Muzea Beskyd. K dobru přidává perličku. „Dacia se startovala kladivem. V motoru byla jedna součástka, která nechtěla zapadnout, kam měla, a tak se to muselo udělat na sílu,“ líčí Polášek. Kromě Škody 125 a Škody Rapid se koncem osmdesátých let začala rozjíždět výroba Škody Favorit. Běžným korábem frýdecko-místeckých silnic býval i rumunský Oltcit. „Někteří si ho pochvalovali, jiní láteřili, že větší sviňu neměli,“ poznamenává jadrně Polášek. Na trhu byly dále sovětské žigulíky, Lada Samara anebo Volha. „Tu už si mohli dovolit jen někteří,“ dodává Polášek. Nezapomene se zmínit o polském Fiatu zvaném „maluch“, který se dal sehnat v Tuzexu. Ale ne v Místku. S benzínem to také nebylo jednoduché. Oproti dnešku
bylo ve městě jen pár benzínových stanic. Jedna stála ve Sviadnově, další na Beskydské ulici, pak v Zelinkovicích, ale nejčastěji lidé jezdívali za frýdecký hřbitov. „Když měl benzín podražit, řidiči stáli u
benzinek v dlouhých kolonách. Každý mohl natankovat pouze dvakrát po patnácti litrech. Obsluha to značila do technických průkazů, aby někdo nebral víc,“ popisuje Polášek. Kvalita paliva podle jeho
slov značně kolísala. „Kolikrát jsem si musel sám namíchat benzín s olejem. Natankoval jsem do veliké konve a měchačkou přidával olej. Jenže jsem nemohl vědět, kolik místa mám v nádrži. Musel jsem to
všelijak přelévat a celý jsem se slil,“ vzpomíná Polášek. I když byla nabídka aut před dvaceti lety fádní, snažili se motoristé své vozy ozvláštnit, vyšperkovat, takzvaně vytunit. „Vozili jsme si z Německa
například vnitřní zrcátka nebo takovou speciální poličku pod volant do trabantu. Hodně žádané byly tlumiče na dveře anebo originální kuličky na řadicí páky odlévané z pryskyřice. Já měl taky takovou. Měla
uvnitř střípky z vánoční baňky,“ vzpomíná člen trabantklubu ve Frýdku-Místku Bohumil Židek.