Své práce má občas plné zuby každý a mnozí by rádi zaměstnání změnili. Ale je celá řádka profesí, které lidé dělat nechtějí. Sedmička se zeptala stovky lidí v Opavě, kterou práci považují za nejméně populární. Dvaatřicet z nich se shodlo, že by nešli ani omylem pracovat do pohřební služby.
„Je to sice důležitá práce, já bych se ale nedokázala každý den pohybovat mezi mrtvými,“ řekla například Jana Klímová. Hned za funebrákem skončily uklízečky. Hadr a smeták děsil dvaadvacet dotázaných. Dvacet Opavanů ze sta by nikdy nechtělo pracovat jako lékaři na onkologickém oddělení. Dvanáct lidí pak odpuzuje práce na jatkách a dalších sedm by nevzalo práci učitelů.
Pro čtyři dotazované je nejhorší představitelná práce za pokladnou v supermarketu, dva hlasy dostalo povolání pouličních prodejců a jednomu člověku ze sta připadá nejhorší pracovat v kanále.
Nejneoblíbenější povolání je tedy pohřebák. Jestli se to dá mezi „havrany“ vydržet, a jak ke své práci přistupují lidé v pohřebních službách, šel zjistit redaktor Sedmičky.
Pro někoho práce jako každá jiná, pro dvaatřicet ze stovky Opavanů, které Sedmička oslovila v anketě, ale nejhorší zaměstnání ze všech. Práce pohřebáka prostě mezi lidmi neletí a raději by vzali jakoukoli jinou.
Představa o pošmourném prostředí plném rakví a funebráků v černém se ale u vstupu do pohřební služby Marie na městském hřbitově rychle rozpouští. V prostorách, které připomínají spíš advokátní kancelář než pohřebku, pracuje několik lidí, kteří si na svou práci rozhodně nestěžují.
„Začal jsem tady asi před deseti lety a byl jsem na to dobře připravený, takže jsem neměl problémy zvyknout si. Spíš než psychicky dokáže být práce pohřebáka náročná fyzicky, obzvášť, když se ke svozům těl přidá i několik hrobů, které je třeba vykopat. To je pak cítit,“ říká jeden ze zřízenců pohřební služby Petr Martinec.
Podle spolumajitelky pohřební služby Květy Dybowiczové mají lidé o poslání pohřebáka zkreslenou představu. „I když je toto povolání možná nepopulární, nedostatek zájemců o práci rozhodně nemáme. Ne každý je ale vhodný. Spousta lidí si myslí, že bude jen řídit auto. Hlavně ale musí umět jednat s lidmi a taky mít celkem sílu,“ upřesňuje Dybowiczová.
Ta se se svým manželem začala v pohřebnictví pohybovat před dvaceti lety. „Na začátku jsem si taky musela zvyknout. Kolem auta, ve kterém byl nebožtík, jsem chodila obloukem,“ líčí Dybowiczová.
Na smrt dítěte si nezvyknete
Zkušené lidi z pohřební služby hned tak nic nezaskočí, nejhorší pro ně ale je smrt dítěte nebo mladého rodiče. „Když zajišťujeme převoz nebo pohřeb dítěte, na to nestačí ani třicet let v pohřební službě,“ pokračuje Dybowiczová.
Skutečnost, že zakotvila v oboru, který není mezi lidmi ve velké oblibě, vidí spíš pozitivně. „Začala jsem se dívat na život trochu jinak. Nejsou pro mne tak důležité hmotné statky, protože člověk si s sebou do hrobu opravdu nic nevezme,“ dodává Dybowiczová.
Jestli musejí být pohřebáci v terénu trochu psychologové, pro pracovnici v kanceláři to platí dvojnásob. „Lidé často volají pohnutí a někdy třeba nejsou schopni ani popsat, kde bydlí. Chce to trochu trpělivosti a všechno dobře vysvětlit,“ říká Věra Škrabalová, která má v pohřební službě na starosti také smuteční reč.
Po převozu těla si pak mohou pozůstalí vybrat, jestli jim poslední rozloučení zajistí ta stejná pohřební služba a jak bude vypadat. Tělo se pak na obřad připraví. „Někdy dostaneme konkrétní fotku, jak máme nebožtíka učesat nebo obléci. Oblečení dostáváme od rodiny a často kupují mrtvým do rakve úplně nové šaty,“ dodává Dybowiczová.
Pak už jenom záleží, jaký druh pohřbu si pozůstalí vybrali. Ve městech jde spíše o civilní pohřby, na vesnicích mají větší podíl církevních pohřbů. „Ve městě je to takové hektičtější a lidé častěji volí zpopelnění. Pohřeb do země mi ale přijde přirozenější,“ upřesňuje Dybowiczová.
Celý tým v pohřební službě se pak shodne na jednom. Je to stejné povolání jako kterékoli jiné, až na jeden detail. Jakákoli chyba se nedá vrátit.
„Řemeslníci se mohou ke své práci vrátit. U nás ale stačí, aby se třeba u řeči někdo přeřekl, nebo se ufoukne trumpetista a pozůstalí si to už budou pamatovat napořád,“ uzavírá Dybowiczová.
