Bývalý umělecký šéf zlínského Městského divadla Dodo Gombár zažíval krušné měsíce. Po prázdninovém odvolání z vedení zlínského divadla byl zdrcený. K tomu ho čekalo tvrdé zkoušení na říjnovou premiéru muzikálu Kudykam Michala Horáčka ve Státní opeře Praha.
Dnes už má Gombár o své budoucnosti jasněji. I když trpkost z vynuceného odchodu v něm zůstává. „O pracovní nabídky jsem naštěstí nouzi neměl. Ale linka života se zvrtla dost dynamicky.
Od ledna 2010 nastupuji jako umělecký šéf do Švandova divadla v Praze. Sice jsem po této velkorysé nabídce váhal a rozhodoval se skoro tři měsíce, ale už jsem se s dalším novým začátkem smířil,“ říká Dodo Gombár.
Hodně se mluvilo o muzikálu Kudykam, který jste režíroval ve Státní opeře Praha. Jak se vám na něm pracovalo? Kudykam byl dlouhým obdobím, rozprostřeným do roku a půl mého života. Čas plný paradoxů, napínavých a nevyzpytatelných zvratů. Na konci cesty jsem už cítil dost velkou únavu. Ale každopádně ho považuji za velkou životní zkoušku, za kterou jsem vděčný.
Přijetí muzikálu nakonec bylo docela rozporuplné a recenze hodně kritické. Rozporuplnost mi nevadí, k divadlu patří. Dokonce mě nejvíc zajímá divadlo, které způsobuje silné protichůdné názory. Nejhorší je vlažnost a průměrnost. Negativní kritiku snad dokonce vnímám s větším nadhledem než pozitivní.
Další vaše představení mělo minulý týden premiéru na Slovensku. O co šlo? V Městském divadle v Žilině jsem dozkoušel svou hru Třetí věk, kterou si vybrala dramaturgie, a já ji mám osobně velmi rád. Navozuje mi docela konkrétní atmosféru a životní období. Rád jsem si znovu oživil vůně a pocity, ve kterých text vznikal. Ve Zlíně jsme tento text dělali jako scénické čtení. V Žilině si hru vybrali kvůli tomu, že představuje pohled na revoluční události před dvaceti lety. Premiéra byla právě na výročí 17. listopadu. Před podobnou symbolikou mám úctu.
Dohodl jste se nakonec i na hostování ve zlínském divadle? Dohodli jsme se teprve nedávno. A tato dohoda pro mě byla emocionálně velmi složitá. Ve Zlíně budu na jaře zkoušet hru Rudolfa Slobody Armagedon na Grbe. Rozhodl jsem se tak jen kvůli tomu, že mnozí kolegové, spolutvůrci a kamarádi už během roku do přípravy inscenace vložili příliš mnoho energie a sil. A nerad bych je zklamal. A také cítím dluh vůči určitým hercům, se kterými chci pracovat, stejně jako ke Zlínu, který je mi navzdory osobnímu rozčarování blízký. Stále mě zajímá jeho energie. Takže jsem při rozhodování poslouchal tyto vnitřní pocity a hlasy. Kdybych se měl rozhodovat racionálně, tak bych už do zlínského divadla zkoušet nešel.
Za tři roky ve Zlíně jste si získal oblibu diváků i nové přátele, inspiroval jste zdejší amatérské divadelníky. Nemrzí vás, že jste se s tím musel rozloučit? Odchody a příchody jsou u divadelního života běžné. Divadelní čas je prchavý a pomíjivý. Je to jeho největší bolest i přednost. S tím je potřeba se smířit. Ale způsob, jakým se odehrálo mé odvolání a dosazení nového šéfa divadla, byl skutečně zákeřný a podlý. A v rovině věcných pojmů neprofesionální a právně nečistý. Z principu se s ním nemůžu smířit ani s odstupem času.
Proč jste se tedy víc nebránil? Nikdy jsem nebyl velký bojovník, tak jsem ani tuto situaci nedokázal nějak důsledněji řešit. Stále mi však v uších zní konkrétní útržky rozhovorů a situací, ať už s ředitelem divadla, primátorkou nebo novým uměleckým šéfem. Jako zkušenost do budoucna jsou takové zážitky vlastně inspirující a obohacující. Nejgrotesknější je potom sledovat tu následnou obhajobu polopravd a lží. Ať už v divadle, nebo v jakémkoliv jiném prostředí, jehož smysl je postavený právě na spolupráci rozdílných osobností. Ale promiňte, už se mi nechce pouštět se do podobných úvah, je to únavné. A zbytečné.
