Něco se děje, zbystřil jsem, když tři známí rozličných věkových kategorií a zájmů mluvili o gramofonu. Sousedka, která si chtěla přehrát vánoční koledy. Hudebník, jehož kapela vydává stovky vinylů. A kamarád, který si šel vyzvednout na poštu zásilku gramodesek z USA.
Člověk často něco odvrhne, aby se měl k čemu vracet. Podobně jako zjišťujeme, že skleněné láhve opravdu mají něco do sebe, začíná se dnes do nejedné domácnosti postupně vracet gramofonová idylka. O nedělních odpoledních je tak stále častěji slyšet z oken vedle cinkání lžiček o kávové hrnky a dunění sportovních přenosů formule 1 také nenapodobitelné praskání ohraných desek z reproduktorů.
Přístroj, o jehož podobu kdysi sváděl souboj jeho původní vynálezce Emile Berliner s věhlasným Edisonem, sloužil jako nejrozšířenější přehrávač od počátku minulého století až do konce osmdesátých let. V deváté dekádě ale najednou začaly gramofonové desky připadat spoustě lidí zbytečné. Aby nakonec dnes, v éře renesance a návratu gramofonů, pátrali po sklepech a garážích, zdali na ně mezi knihami, na nichž zapracovaly zuby času a myší, přece jen nevykoukne pár zapomenutých vinylů.
Érou dočasného zapomnění si gramofon zřejmě musel projít právě proto, aby ukázal svou hodnotu. Kde jsou dnes všichni ti frajeři s magneťáky na ramenou? Kazety už se dávno nedají poslouchat. A CD disky? I ty se časem ničí. A navíc, zvuk cédéčka či empétrojky je někdy až moc odtažitý.
Zkrátka, gramofony už zase začínají být „in“.
