Gustav Krum je poslední osobností, která uzavírá seriál Sedmičky. Význam tohoto ilustrátora překračuje hranice Vysočiny. Obrázky nakreslené jeho rukou zdobí stránky knih otevíraných v Aši stejně jako v Třinci. Ani výstavy jeho děl se neomezují na rodnou Jihlavu, jedna z posledních byla například v německém Radebeulu poblíž Drážďan.
Ilustrátor a malíř je bytostně spjatý s Jihlavou, kde se v roce 1924 narodil. Po svatbě se přestěhoval do Prahy a prožil tam dvaapadesát let života.
„V diskusích s přáteli ale všechno srovnával s rodným městem. Říkal: V Jihlavě to bývalo takhle, doma v Jihlavě jsme to měli jinak,“ vypráví ilustrátorova manželka Liselotte.
Loni se manželský pár přestěhoval zpět do Jihlavy, jejímž čestným občanem je Krum už deset let. Zároveň o něm vyšla monografie Vladimíra Prokopa a měl výstavu v galerii Horáckého divadla.
Krajina dětských snů v zahradě pod jabloní Mládí prožil Gustav Krum v dnes již neexistujícím domě u jihlavského pivovaru, který všichni znali pro nápadně zasklenou verandu. V ní, a také v zahradě pod jabloní byl jeho dětský svět bohaté fantazie.
„Rodiče mi strpěli vybudovat v obývacím pokoji miniaturní krajinu z písku, kamení a větviček. Jestli to byl z pedagogického hlediska dobrý tah, to nevím. Krajina byla protkaná silničkami. Jedna se stáčela kolem romantického lesa, v němž sídlili loupežníci, a tam se přepadávalo,“ vzpomíná s úsměvem Krum.
Každopádně mohl v dobách idylického dětství spřádat dobrodružné příběhy a vydávat se v představách se svým modelem nákladního auta Fross-Büssing na cesty do Afriky nebo pouště Gobi. „Jules Verne by se tam s autem neodvážil, ale my kluci ano,“ říká ilustrátor.
V Krumově životě se zvláštně odráží vše typické pro starou Jihlavu, a nejednou se jeho život protnul i s „velkými dějinami“. Nejen, že sám pochází z česko-německé rodiny pivovarského strojníka a že dcerou ze smíšeného manželství je i jeho manželka Liselotte. Prožil třeba téměř neuvěřitelnou historku. V létě roku 1939 jel na kole do pekárny, a protože bicykl špatně brzdil, chlapec s ním na křižovatce vrazil do auta vezoucího říšského protektora Konstantina von Neuratha, jehož kolona právě projížděla Jihlavou. Krum i s kolem přepadl dovnitř otevřeného vozu. Dlouho se pak v pekárně vzpamatovával ze zážitku, který pro něj mohl skončit velmi špatně.
Po začátku války šel studovat obchodní školu v Jihlavě. Z toho byl nešťastný, protože už byl přijatý také na techniku v Brně. „Viděl jsem tam všechny ty parní stroje, lokomotivy a byl u vytržení z toho, že tohle jednou budu dělat,“ popisuje Krum. V Jihlavě ale podle mínění rodičů bylo bezpečněji. Báli se, že na Brno by mohly brzy dopadat bomby.
Rodiče jej měli za mrtvého
Válka si však pro umělce, v této době dávno kreslícího historické, dobrodružné i skutečné scenérie, přišla sama. Jako syn německého otce musel narukovat do wehrmachtu a v únoru 1943 odjel na východní frontu. Tam za dramatických okolností a pod palbou z vlastní i sovětské strany přeběhl bojovou linii a nechal se zajmout, aby se mohl přidat do československé jednotky. S tou se přes Duklu dostal na Slovensko a bojoval proti banderovcům.
Ironií osudu však nakonec neputoval s vítěznou armádou až domů, ale do sovětských zajateckých táborů. V Popradu jej nějaký voják označil za Němce, a když chtěl Krum objasnit svůj příběh, jenom ho zbili a donutili podepsat podvrženou výpověď. V táborech v Polsku a na Ukrajině jej čekala těžká práce na odklízení trosek zanechaných válkou. Rodiče si po čtyři roky mysleli, že jejich syn je po smrti.
Domů se Krum dostal až na podzim 1947. Začal pracovat jako malíř porcelánu ve Staré Roli na Karlovarsku. Potkal tam budoucí ženu Lisellote Mages, jež pracovala v blízké porcelánce. „Líbilo se mi, že je slušný a vzdělaný. Když jsem s ním mluvila, vždy jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Nějakou dobu se ani nepochlubil, že kreslí. Až jednou mi dal ilustrovaný sešit s verši,“ popisuje dnes Liselotte Krumová.
V roce 1949 se Krum přihlásil na Akademii výtvarných umění v Praze, a to definitivně určilo jeho další dráhu. „Nemám jeden výtvarný vzor. Učila mě Akademie,“ shrnuje umělec.
Dílo Gustava Kruma zahrnuje i méně známou a neuvěřitelně pestrou volnou tvorbu i vzdálených žánrů. Například ve zvláštních barvách lehce naznačené krajiny hraničící s abstrakcí nebo obrazy zcela abstraktní, tuší či uhlem pečlivě vykreslené realistické výjevy či s podobnou precizností ztvárněné znepokojivé fantazie. „Můj vývoj šel plynule, neměl jsem žádná vyhraněná období,“ uvádí malíř.
Své místo má v jeho tvorbě i komiks.
Kvůli detailům volal historikům
K historickým tématům Krum přistupoval poctivě. Detaily zbraní v rukou vojáků, plachtoví válečných lodí nebo architekturu středověkého obranného valu nepřenechával jen fantazii. Místo toho studoval dostupné prameny a někdy konzultoval svou práci s historiky.
„Už v mládí jsem prolézal antikvariáty a sháněl knihy, ve kterých jsem nacházel to, co patřilo k dobrému vzdělávání,“ popisuje Krum. Mezi svými „učiteli“, spisovateli a ilustrátory vyzdvihuje anglického kreslíře Richarda Catona Woodvilla. „To je jeden z těch, kteří nefantazírovali, ale pečlivě studovali prameny. Woodville byl cestovatel, dělal také válečného zpravodaje, a tak věděl velmi dobře, jak vypadá bitva.
Jeho ilustrace jsem nacházel v hromadě časopisů,“ doplnil Gustav Krum. Mnoho jeho dalších klukovských vzorů bylo anonymních. Ilustrace se nepovažovala za natolik vysoké umění, aby jména autorů musela být uvedená.
O preciznosti Krumovy práce svědčí jedna úsměvná historka. „Když jsem jednou donesl redaktoru z vydavatelství Olympia kresby Istanbulu, podezřívavě se na mne podíval a zeptal se: Vy jste tam byl?“ vzpomíná Krum.
S uznáním odborníků to ilustrátoři dobrodružných knih nemají dodnes snadné. Podle Vladimíra Prokopa, autora první knihy o Gustavu Krumovi, o tom svědčí nepřítomnost i největších jmen oboru ve specializovaných slovnících. „Například Zdeněk Burian byl do Nové encyklopedie českého výtvarného umění včleněn až po intervenci.
Právě k věhlasnému ilustrátoru Zdeňku Burianovi lidé Gustava Kruma někdy přirovnávají. „To je ale nesmysl. Krum je Krum a Burian je Burian,“ ohrazuje se Liselotte Krumová. Jistá spojnice mezi oběma ilustrátory přesto existuje. Gustav Krum Buriana v mládí znal, docházel za ním do ateliéru konzultovat a rozprávět o umění a jeho tvorba jej inspirovala svými náměty.
