Vypadají a mluví stejně. Panuje mezi nimi silné pouto. Pro cizí lidi je téměř nemožné je rozpoznat, zejména když si vezmou stejné oblečení. O tom, jaké je mít totožného sourozence, vyprávějí tři různě staré páry dvojčat z Jindřichova Hradce.
Zdenka a Markéta Županovy – 21 let
Jedenadvacetiletá dvojčata a studentky vyšší odborné školy v Prachaticích Zdenka a Markéta Županovy spolu sedí v lavici už od základní školy. „Až do konce základky jsme chodily i stejně oblékané, takže je jasné, že docházelo k různým vtipným situacím,“ říká Zdenka. „Jasně, že jsme toho taky občas využívaly. Jednou jsme se třeba prohodily v lavici, ale spolužáci nás práskli. Ale třeba při jedné písemce jsem já věděla jeden příklad a ségra zase druhej, a protože máme stejné písmo, tak jsme si písemky jednoduše prohodily. Obě jsme napsaly, co jsme věděly, a bez problémů jsme dostaly jedničky,“ svěřuje se Markéta. Učitelé si je podle jejich slov pletou i nyní. Dvojčata si už ale zvykla.
V současné době chodí obě jinak oblečené. Že nechtějí vypadat stejně, se rozhodly na konci základní školy. I jejich účesy se liší. Když ale byly mladší, bylo daleko těžší je rozeznat. Rodiče a nejbližší příbuzní to zvládli vždycky, ale pro ostatní musela být poznávacím znamením odlišná barva kaménku v náušnicích dívek. Do tří let si prý slečny byly nejpodobnější. To na starých fotografiích nerozeznají ani samy sebe.
Zdenka a Markéta mají k sobě blízko i mimo školní prostředí. Jsou prý nejlepší kamarádky. Přes týden spolu tráví většinu volného času, a dokonce spolu bydlí na internátě. Jen o víkendu je každá z dívek se svým přítelem.
Řekla jsem, hele, ségra, rozejdi se s ním za mě. Ona prostě šla a vážně to udělala. Nic nepoznal.“
„Běžně se stává, že mě pozdraví některý z Markétiných známých, a já vůbec nevím, o koho jde. A naopak,“ vypráví Zdenka. Po chvilkovém špitání se sestrou se rozhodnou přidat k dobru ještě další historku. „Kratší dobu jsem chodila s jedním klukem. Po čase něco provedl a chtěl se omlouvat, ale já už ho nechtěla ani vidět. Řekla jsem, hele, ségra, rozejdi se s ním za mě. Ona prostě šla a vážně to udělala. Nic nepoznal,“ říká Markéta. „Dodnes to neví, tak si to aspoň teď přečte,“ smějí se obě.
Bára a Tereza Nosálovy – 6 let
Nejmladším párem dvojčat jsou šestileté Bára a Tereza Nosálovy.
Hned počáteční focení děvčat bylo zážitkem pro všechny přítomné. Malá dvojčata si kromě úplně stejného oblečení přivedla i dva bígly, kteří jako by si navzájem z oka vypadli. „Oblečení? Mají shodné snad všechny kusy. Jako maličké jsem je stejně neoblékala, ale holky začaly mít pocit, že by měly chodit ve stejném oblečení,“ říká jejich maminka Simona Licehamrová. „Teď to chápou tak, že k sobě tím oblečením patří,“ dodává.
Spousta lidí od sebe děvčata nerozezná. I Simona má prý problém, když k ní dcery stojí zády a mají naražené čepice. Spolehlivě je ale odliší podle hlasu a povahy. Temperamentnější Barča má i jiné zájmy než její sestra Terezka.
A která z dvojčat je starší? „Já, o minutu!“ hlásí se hrdě Terezka. „Když čekáte dvojčata, tak vám je v nemocnici ještě před porodem označí jako plod A a plod B,“ šeptá Simona a ohlíží se přes rameno, zda holky neposlouchají. „Plod A je to dítě, které se narodí první. Tohohle označení jsme využívaly, když jsme se o holkách doma potřebovali bavit tak, aby to nepoznaly. Kamarádka jim dokonce říkala Písmenka. Teď už by to ale asi prokoukly,“ usmívá se.
Na dotaz, zda někdy zneužívaly své podobnosti, se obě začnou smát. „Děláme si srandu z jednoho kámoše. Řekneme mu, aby zavřel oči, a pak se rychle prohodíme,“ vypráví klidnější Terezka. „Jo, Adam mi říká Terezko, ale není to ona, jsem to já,“ směje se Barča. „Stalo se mi taky, že si paní učitelka ve školce stěžovala, že Bára nechtěla jíst rybičkovou pomazánku. Odkývala jsem to, i když jsem věděla, že rybičky nechutnají Terce,“ vypráví maminka.
Rozhovor se stáčí k problému, který spoustu lidí ani nenapadne. V Hradci prý není mnoho dveří, skrze které by se dvojčátkový kočárek dostal bez problémů. Velké potíže byly třeba na jindřichohradecké poliklinice. I když kočár pro Báru a Terezu nebyl výrazně širší, Simona s ním neprojela. Právě v takových případech jí pomáhala její maminka, která podržela tašky a složila kočár, aby se vůbec všichni dostali dovnitř. Stejná situace je ve většině obchodů a na úřadech.
Rozchichotaná děvčata tažená psy vybíhají ven. Ve dveřích se jedna otáčí a křičí pozdrav na rozloučenou. „Ahoj, Terezko,“ loučíme se. „Ale já jsem Barča!“ dupne si a za hlasitého smíchu utíká pryč.
Jaroslav a Jiří Karešovi – 57 let
Dvojčatům Karešovým je dohromady 114 let. Narodili se v Dačicích a bydleli ve Volfířově, kde také chodili do první až páté třídy. Základní školu dokončili v Dačicích, tam se také oba sourozenci vyučili frézařem.
„Maminka si nás nespletla nikdy, ale učitelé ve škole nás radši rozesadili. Někdy jsme se ale stejně prohodili. Buď jen tak pro legraci, a nebo když se mi nechtělo učit slovíčka, vyměnil jsem se za bráchu,“ říká s úsměvem Jiří Kareš.
Stejně tomu bylo v učení. Mistr si musel kluky označit barvou na montérkách, ale i tak se občas spletl. Po vyučení dělali bratři v Pragovce v Dačicích. Jeden na brusce a druhý na vrtačce. Ani tady nebyla o veselé příhody nouze.
„Jednou přijela do dílny delegace. Na začátku haly mě spatřili u brusky. Když došli na konec, jeden pán běžel k bratrovi a hned se ho ptá: Člověče, jak to děláte? Jakou máte vůbec normu? Vždyť tu běháte přes celou halu, a ještě děláte na dvou strojích. Když zjistil, jak se věci mají, zavolal celou delegaci, aby se na nás podívali,“ přidává veselou příhodu Jaroslav.
Stejně tomu bylo i na vojně. Oba sloužili u motostřelců v Boleticích. V přijímači si je pletli všichni. Pak ale každý sloužil jinde. „A teď řekni ten s tím generálem,“ radí jeden z bratrů.
„Tehdy do kasáren zavítal nějaký generál na kontrolu. Na bráně ho dovnitř pouštěl můj brácha. Když asi za osm hodin odjížděl, tak vystoupil z auta a povídá mi: Vojáku, vy tu stojíte celý den. Proč vás někdo nevystřídá? Když se dověděl pravdu, společně jsme se tomu zasmáli,“ usmívají se při této vzpomínce oba bratři. Manželky Jiřího a Jaroslava ale dvojčata nejsou. Sestry Marie a Alena pocházejí z Lanškrouna.
„Chvilku jsme také s dvojčaty chodili, ale nevydrželo to. Svoje současné manželky jsme poznali na zájezdu. Obě byly stejně oblečené a my si tehdy mysleli, že jsou to také dvojčata. Nějaký čas jsme si dopisovali a pak se domluvila společná schůzka. Asi po roce od seznámení jsme se domluvili, že využijeme nabídku podniku Elitex na práci s bytem. V roce 1978 jsme se vzali a od té doby bydlíme v Jindřichově Hradci,“ dodal Jiří.
