Helena a Cyril Sukovi: Děláme mimo tenis, ale baví nás to
Dvakrát spolu vyhráli smíšenou čtyřhru ve Wimbledonu, ale na tyto ani další úspěchy moc nevzpomínají. Žijí současností, která je u nich s tenisem spjatá jenom trochu.
Helena Suková je psycholožka a její bratr Cyril generální manažer hokejového klubu v Mladé Boleslavi. Při dvojrozhovoru se bavili nejenom o svých nečekaných profesích.
Co byste si před dvaceti lety mysleli o člověku, který by správně předpověděl vaši druhou kariéru?
Suk: Že se zbláznil nebo že si mě s někým spletl a vidí budoucnost cizího člověka. Před dvaceti lety mě vůbec nenapadlo, že tohle budu dělat. Tehdy jsem ani moc neřešil, čím se budu zabývat, až ukončím kariéru. Když už jsem si něco představoval, tak spíš práci kolem tenisu.
Suková: Byla jsem přesvědčená, že nebudu studovat. Takže i kdyby mi to tehdy předpověděla věštkyně, řekla bych jí: „Sice to vidíte, ale je to všechno jinak.“ Občas jsem nějakou kartářku opravdu navštívila, ale nikdy nic pořádně nevyšlo. Je to spíš taková zábava.
Proč jste se kolem čtyřicítky vrhli na to, čím se teď zabýváte? Cítili jste potřebu seberealizace v jiném oboru, začít novou kariéru?
Suk: U mě to bylo tak, že jsem přestal hrát a asi rok a půl jsem dělal šéftrenéra tenisové Sparty. Pak mě život zavál k hokeji. Nešel jsem do Boleslavi proto, abych se zviditelňoval nebo si chtěl něco dokazovat. Nejsem ten typ, který by seděl doma a nic nedělal. To si nedovedu dost dobře představit. Člověk by měl pracovat a někam se v životě ubírat.
A nemáte práce až moc? Hlavně kvůli vašemu vytížení jsme dlouho marně hledali termín schůzky…
Suk: Práce mám opravdu moc. Nevěděl jsem, do čeho přesně jdu. Ale dělám to rád. Myslím si, že hokej a tenis k sobě historicky mají blízko. Jaroslav Drobný nebo Vladimír Zábrodský hráli v zimě hokej a v létě tenis. I dneska hraje spousta hokejistů rekreačně tenis. Mezi těmito dvěma sporty je určitá symbióza.
Heleno, vy jste dostala nějaký impuls zvenčí? Nebo jste o svojí budoucnosti sama hodně přemýšlela?
Suková: Já jsem se nakonec dostala k tomu, že jsem začala studovat vysokou školu. Víceméně proto, že jsem neměla co dělat a proniknout do psychologie mi přišlo jako zajímavý nápad. Říkala jsem si, proč se nedozvědět něco nového. Potom jsem na prvních praxích zjistila, že mi taky dělá dobře, když se pacienti, se kterými jsem měla možnost mluvit, vracejí s tím, že jim to pomohlo. Na třetí povinnou praxi jsem šla k doktoru Cimickému. Měla jsem tam být jenom týden, ale už jsem u něj zůstala.
Jak blízko má k tenisu vaše práce? Vím, že za vámi chodí současní hráči…
Suková: Psychologie patří k životu jako takovému. Dřív jsem říkala, že budu dělat sportovní psychologii. Ale když zjistíte, že lidem pomáháte se životem, říkáte si: „To je důležitější, než jestli někdo vyhraje zápas.“ Sportovci za mnou chodí, ale ostatních lidí je víc.
Cyrile, vaše profese asi je úzce spjatá se sportem jako takovým, nebo ne?
Suk: Má k němu blízko v tom, že jsem během sezony dvakrát nebo třikrát týdně na zápasu. Někdy je navíc zapotřebí řešit určité věci s hráči přímo v kabině. Díky tomu nasajete sportovní atmosféru. Moje práce není jenom klasicky manažerská.
Je ve vašich branžích velkou výhodou dobrá znalost života profesionálního sportovce?
Suková: Určitě. Člověk na sobě během tenisové kariéry zkouší různé věci, třeba i s trenéry. V učebnicích a knihách je zase napsaná spousta dalších věcí. A tohle spojení je pro mě nenahraditelné.
Suk: Já jsem navíc dělal tři roky daviscupového kapitána, takže jsem vedl tým lidí. V hokejovém klubu je trenér i sportovní manažer, ale některé věci musí dělat generální manažer. A díky svojí minulosti se dokážu třeba vcítit do psychiky hráčů.
Vídáte se i díky svým profesím, tedy asi té Cyrilově?
Suková: Hokej mám na koukání ráda od malička. Naopak to skutečně nefunguje, bráchu jsem v ordinaci ještě neměla.
Suk: V náročném závěru minulé sezony už to vypadalo, že bych tam zaběhnout měl, ale naštěstí to dobře dopadlo. Stejně by mě jako rodinného příslušníka nemohla vzít.
Dokážete si představit, že byste si zaměstnání na chvíli vyměnili?
Suková: Myslím si, že každý umíme to svoje. Brácha je hrozně dobrý v diplomacii, vyjde s kýmkoliv. Podle mě byl dobrým daviscupovým kapitánem a vyhovuje mu i manažerská práce v hokejovém klubu. Když naopak někdo udělá příkoří mně, už se s ním jenom těžko dávám dohromady.
Cyrile, vy byste si troufl pomoct nějakému „psychopatickému“ tenistovi?
Suk: Asi bych si troufl, i když školy na to nemám. Musel bych se řídit citem. Myslím si, že za třicet let u tenisu člověk nasbírá tolik zkušeností, že z nich může čerpat a může zkusit někomu pomoct. Ale každý má svoje specifika, a i proto nedokážu odhadnout, jestli bych byl úspěšný.
Heleno, mají tenisté – vzhledem k tomu, že hlava u nich hraje důležitou roli – předpoklad k tomu, aby se stali dobrými psychology?
Suková: Podle mě se to takhle zobecnit nedá. Někdo je lepší, jiný horší, ale nemá to nic společného s tím, jestli je to tenista, hokejista nebo fotbalista. Je to strašně individuální. Záleží spíš na vlastnostech daného člověka než na tom, co dělá.
