Herec Jan Fišar: Pražák, který žije a působí v Ostravě. A daří se mu

Jan Fišar převzal ocenění Křišťálová růže, což je nejvyšší cena za přednes poezie a prózy v České republice.

Většinou se ostravští herci stěhují do Prahy. Jan Fišar se z hlavního města přestěhoval nastálo do severomoravské metropole. Předminulou sobotu mu byla udělena cena za nejlepší přednes. Tento úspěch navíc ještě okořenil fakt, že je mezi oceněnými Jiří Lábus a slovenská herečka Jana Oľhová. „Hodně mne to překvapilo, protože je to cena, kterou přede mnou obdrželi velcí bardi českého divadla a zároveň vynikající recitátoři,“ říká šestapadesátiletý herec Národního divadla Moravskoslezského.

Zaměřoval jste se někdy na přednes?

Přednes mě vlastně přivedl k divadlu. Můj tatínek byl vynikající recitátor. Přes přednes jsem se tak nějak „dokodrcal“ k divadlu.

Kdy jste s ním začal? V kolika letech?

Začal jsem povinně jako všichni, žádný vztah jsem k recitaci neměl. Ve čtrnácti letech mě to ale opravdu chytilo. To už mě začalo bavit divadlo. Miloval jsem Zdeňka Štěpánka, později Václava Vosku, je to můj velký herecký idol, ale také nedosažitelný vzor v oblasti uměleckého přednesu.

Co tenkrát ve čtrnácti letech na to říkali vaši spolužáci?

V podstatě nikdo k tomu neměl žádný vztah. Byl jsem osamocený. Ale je to zvláštní, že tak je to i u divadla, protože vztah k poezii, myslím k recitaci a přednesu, mnoho herců nemá. Mají ho dokonce záporný. Mnozí lidé tvrdí, že poezie by se měla číst a ne recitovat. To si nemyslím a většina básníků také ne, přestože je jich dost, kteří si radši své verše čtou. Někteří básníci se stydí. Přednes je u každého jiný. Tak jako se vždy jinak interpretuje divadelní hra.

Jak se díváte na to, že dnes na základních školách se už přednes příliš nepěstuje?

Co na základních školách, on se neučí ani na některých uměleckých školách. I když si nemyslím, že by tady v Ostravě byl nějaký problém, ale jinde se přehlíží, není tak důležitý. Vždyť ale například celý Shakespeare je ve verších, a pokud člověk neovládá techniku, tak neovládá to základní. To je neoddiskutovatelné. Verš je verš. Proto to tak básník nebo dramatik napsal.

To jste mě překvapil, že mnoho herců nemá pozitivní vztah k přednesu.

Řekl bych, že to spolu souvisí. Neříkám, že jich je většina, ale jsou herci, kteří nemají k přednesu vůbec žádný vztah.

Co vás jako rodilého Pražáka kdysi přivedlo do Ostravy?

Divadlo. Vystudoval jsem divadelní fakultu v Praze, po ní jsem odešel do divadla v Pardubicích v sebevědomém domnění, že z Pardubic půjdu zase brzy zpátky do Prahy, což se samozřejmě nestalo. Dostal jsem nabídku z Ostravy. Tehdy se hodně točilo, televize byla v naprosto skvělé kondici, takže tady bylo opravdu hodně práce. A nejen v televizi. Navíc tohle divadlo mělo vždy velmi dobrou pověst, takže přesto, že jsem původem Pražák, tak jsem odešel do Ostravy.

Většinou to bývá naopak, že Ostraváci odchází do Prahy.

Tak je to logické, přece jen Praha je, nebo by měla být, vyšší meta. Fotbalisté také odcházejí z Baníku do Sparty, přestože jsou pak nenávidění. Když někdo dostane nabídku z Národního nebo Vinohradského divadla, tak se dá předpokládat, že odejde. Nemusí, ale většinou odejde.

Vy jste někdy z Prahy nabídku nedostal?

Dostal jsem je, ne přímo z těchto dvou velkých divadel, ale přišly v době, kdy jsem je už zvažoval, protože jsem měl děti z předchozích manželství, které žily v Ostravě.

Zvažoval jste dlouho?

Samozřejmě, zvažoval jsem dlouho, protože v Praze jsem doma. Ale člověk v určitém věku je, neříkám, pohodlnější, ale má tady v Ostravě určité postavení a tak dále. Jediné, co vždycky lámalo mé rozhodnutí, bylo, že práce mimo divadlo je v Praze daleko více. Nicméně ne každý tu možnost má, protože herců je tam strašně moc a dost z nich i nešťastných. Dokonce někteří herci, kteří odtud odešli jako naprosté hvězdy, v Praze bohužel už takové štěstí neměli.

Nešťastných herců, co to znamená?

Myslím, co se týče divadla, protože tady zářili, tam měli třeba více práce vedle, ale přece jenom pro divadelního herce je práce na divadle tím nejkrásnějším a nejpodstatnějším.

Jste duší už kompletně Ostravák, nebo máte tu Prahu v sobě?

Ne, já vždycky říkám, že jsem Čechoslovák. Maminka i tatínek se narodili na Slovensku a já se narodil v Praze a jsem teď na Moravě. Samozřejmě když v Ostravě žiju třicet let, tak k ní mám kladný vztah a navíc se naše město strašně změnilo k dobrému, takže jsem rád, že jsem tady.

Myslíte, že se Ostrava bude k dobrému vyvíjet i nadále?

Kéž by. Ty nové stavby tomu moc nenasvědčují, ty mě trochu vyděsily.

A když se bavíme o Karolině, tak jak se k tomu stavíte?

Pro mě je to naprosté zděšení, protože si myslím, že když má po nás něco zůstat, tak by to mělo být něco krásného a toto je naprostý paskvil. Hluboce se stydím, že něco takového tady vzniklo, protože to je vlastně nové centrum města. Podepsal jsem petici proti Karolině, jako i mnoho mých kolegů, máme na to všichni podobný názor.

Takže obecně kulturní fronta ostravská je proti tomu? Dá se to tak říct?

No já myslím, že ano, protože se stačí podívat a soudný člověk nemůže být okouzlen kostkami. To mohou být sklady, může to být cokoliv.

Bavil jste se na toto téma třeba s obyčejnými lidmi, jak se na to dívají oni?

To ne, to se přiznám. Pravděpodobně jejich názor bude asi jiný, protože je to takové líbivé, příjemné. Ale myslím, že obyčejné lidi zajímá spíše, co je uvnitř, tam tráví soboty a neděle podobně jako v Shopping parku. Takový zvláštní trend.

Jak vy trávíte soboty a neděle?

V soboty a neděle většinou hraju, v soboty i zkoušíme. Jinak se je snažím trávit nikoliv v těchto příšerných centrech, ale někde buď mimo Ostravu, nebo třeba v nějakém příjemném prostředí, které nějak vypadá nebo má alespoň svůj názor. Teď myslím i třeba restaurační zařízení. Já vám to řeknu takhle. My např. po představení chodíme do hospody, která se jmenuje „U Staročecha“. To je pro mne taková klasická pivnice u Divadla Antonína Dvořáka. Klasická pivnice, která není ještě zprzněná, není to, chválabohu, impotentní pivní bar, kterých je ve městě strašně moc. Ty přímo nesnáším, naštěstí Staročech nebo i jiná klasická pivnice U Křižánka zůstávají. Raději budu trávit čas tam, než v nějakém příšerném uměle vytvořeném centru. A to mluvím zatím jen o pivnicích. Nemluvili jsme o přírodě, jako jsou např. Beskydy nebo Jeseníky.

Jaké je vaše nejoblíbenější místo v přírodě v kraji?

Třeba když si vezmu Lysou horu, tak tam by člověk mohl jezdit a chodit neustále. Hodně rád jezdím na Slovensko, protože maminka se narodila v Martině, tam je Malá a Velká Fatra. To jsou místa, kam se rád vracím.

Co vy a film nebo televize momentálně?

Momentálně nic, přestože Česká televize Ostrava stále existuje.

Ale najímá si pražské herce.

Jde to většinou mimo nás, což je škoda. Dřív se točilo velmi mnoho a točili především ostravští herci. Třeba přijela jedna dvě hvězdy z Prahy, které hrály hlavní role, ale ty další velké role Ostraváci. Poslední věci, a to byli také pražští režiséři, jsem točil s panem Kleinem, Zdeňkem Zelenkou, Ondrou Kepkou a dalšími. Bohužel od určité chvíle se to jakoby utnulo, a ta spolupráce je velmi malá až nulová. Škoda.

Takže hrajete v divadle a k tomu ještě něco děláte?

Tak samozřejmě, naštěstí je tady Český rozhlas Ostrava, tím se vracím k veršům a poezii. Natáčeli jsme s Tomášem Jirmanem jako režisérem Homérovu Iliadu a Odysseu, a teď děláme finský epos Kalevala. Dvacetidílnou četbu, točí se většinou pro stanici Vltava, v podstatě pro fajnšmekry, ale zaplaťpánbůh za to, protože se člověk setká například s eposem, o kterém věděl, že existuje, ale nikdy ho nečetl, a tak se stane o něco vzdělanějším. Navíc je to nádherná příležitost.

Severská mytologie je taková zvláštní, je nám i vzdálená. Jak vás ovlivnila? Zapůsobila na vás nějak?

Nevím, jestli to ovlivnilo můj život, teprve budeme točit. Ale už při její četbě je cítit někde v dálce Rusko. Je to jiný svět. Krásný svět. Člověk najednou vypadne z tohoto šíleného marasmu plného nesmyslných politických hádek. Ona je to v podstatě pohádka. Člověk se tam strašně rád vrací, když si to teď v přípravě čtu.

Myslíte si, že mýty popisují skutečné události tak, jak se staly?

Myslím si, že jo. Alespoň tomu chci věřit. Vždycky tomu člověk chce věřit. Neříkám, že každý, ale proč třeba věříme v Boha?

Z pohledu dnešního člověka často mýty popisují události, které se dějí až nadpřirozeným způsobem. Co když opravdu popisují skutečnost.

Právě. To člověk neví, a to je na tom to půvabné a krásné. Pak je těžší, když to člověk čte, teď myslím reprodukuje, aby to interpretoval tak, aby to posluchač přijal. A uvěřil tomu, protože sám, když to čtu, tak tomu věřím. Nebo opravdu jak říkám, tomu chci věřit.