Heritage představuje tichou revoluci švédských Opeth

Opeth • Zdroj: roadrunner records

Petr Frinta

13. září 2011 · 08:10

Společně s Anathemou a Katatonií patří švédští Opeth k nejvlivnějším interpretům, kteří se z temně metalového podhoubí devadesátých let dopracovali nejen k osobitému výrazu, ale i šíře zakořeněné popularitě. Novinka Heritage otevírá novou kapitolu. Za metalovou minulostí dělá tlustou čáru a obnažuje kořeny, které na předchozích nahrávkách zpod tvrdého krunýře často jen prosvítaly.

Ze záplavy souborů podobných jak vejce vejci se Opeth vydělili již debutem, status výjimečné kapely jim však vyneslo až druhé album Morningrise. V až dvacetiminutových epických kompozicích se komorní zátiší střídala s dynamickými pasážemi, hrubý vokál s melodickými linkami a inspirace tehdy aktuální s těmi ze šedesátých a sedmdesátých let. Třetí LP My Arms, Your Hearse vývoj typického znění skupiny uzavřelo, páté Blackwater Park pak znamenalo definitivní dospění v rovině produkce.

Desky následující charakteristický styl skupiny rozvíjely, aniž by jej výrazněji posouvaly. Proto novinka Heritage působí tak překvapivým dojmem, byť první dvě pro ni napsané písně se rovněž nesly v tradičním duchu a přes palubu šly až po dokončení ostatního materiálu. Opeth nechali na novince do plné krásy rozkvést inspirace progresivním rockem sedmdesátých let, známé z předchozích nahrávek.

Žánrové zařazení před čtyřiceti lety ještě neznačilo samoúčelnou instrumentální bravuru jako spíše snahu o vybočení z tradičního – lineárního – chápání kompozice, respektive o narušení ustálené práce s motivy. Masivní zvuk předchozích alb nahradily křehké, izolované tóny kytar a klávesových nástrojů, místo propracovaných kompozic často dostala prostor intuice, díky níž některé skladby vyznívají roztříštěně.

Zřejmě jen málokdo věřil, že by se úspěšná kapela vzdala svého kopyta a vydala se směrem, kam ji řada fanoušků nebude s to následovat. Navzdory (místy opravdu otravným) citacím a parafrázím klasiků deska navíc představuje tvrdý oříšek i pro starší posluchačskou generaci. Vyrůstá sice z důvěrně známé estetiky, obohacuje ji však prvky odjinud (dřívější tvorba, „jiný“ folk), výsledkem tudíž není retro, ale zcela nový výraz. Na desáté album zavedeného interpreta je to krok mimořádně odvážný, v případě Opeth však i přes dílčí výhrady krok správným směrem.