Devětaosmdesátiletý Ladislav Hloch pracoval zamlada jako řeznický pomocník. „Dělali jsme od rána do noci, Češi i Němci dohromady,“ popisuje. Jak ale v Jihlavě rostl germánský nacionalismus, o německé přátele přišel.
„Rodiče jim zakázali s Čechy kamarádit,“ vzpomíná Hloch. Ze dne okupace mu v paměti utkvěly obrovské prapory s hákovým křížem vyvěšené v Brněnské ulici, jimiž německé obyvatelstvo vítalo hitlerovskou armádu.
Řezníci se nezastavili
Řeznictví byla zavalena prací. Plnila dodávky wehrmachtu a dodávala maso také táborům pro německou mládež, které stály u německých obcí. V nich si mladí Němci plnili pracovní službu a dostávali důkladnou ideologickou průpravu. Řeznictví Františka Höfera v Havlíčkově ulici, kde byl zaměstnán i mladý Ladislav, muselo zdvojnásobit počet pracovníků.
Pak přišlo povolání na práce do Říše. „Já se však mezitím oženil a měl malou dceru. Na nucené práce jsem opravdu nechtěl. Zašel jsem proto za českým doktorem, který mi dal rtuť a omluvil mě, že jsem onemocněl a mám průjem. Dostal jsem měsíční odklad,“ líčí muž. Řezník Höfer ale protřeboval každou ruku a na pracovním úřadě stihl vyjednat, že pomocník nikam nepojede.
Přátelé Ladislava Hlocha však do Říše museli. Hodně jich pracovalo v továrně Siemens, jeden dělal i topiče na lokomotivě. Nejhorší zážitky si odnesli ti, kteří byli přiděleni k pomocným útvarům. Ty odklízely následky dopadů bomb, tedy i roztrhaná lidská těla. Všichni se nakonec vrátili domů živí. Zato němečtí vrstevníci z Hlochova okolí, kteří se nadšeně přihlásili do wehrmachtu, do jednoho padli na bojištích druhé světové války.
Křičel: Zastřel ho!
Když se na konci války blížila k Jihlavě Rudá armáda, ujížděli odtud němečtí vojáci ve spěchu. Chtěli na západ do amerického zajetí a báli se, že jim Rusové odříznou únikovou cestu k silnici na Tábor. Výpadovkou na Pelhřimov, tedy stejnou cestou jako kolona německých aut, vyjel z Jihlavy malým nákladním autem Praga LN i Ladislav Hloch. Chtěl odvézt rodinu známého z chalupy na Čeřínku. Všude se potloukali vojáci z hroutících se jednotek a ve městě bylo bezpečněji než na samotě.
Na mostě přes řeku Jihlavu u Dvorců stálo nepojízdné vojenské vozidlo. Jeho osádka Pragu zastavila, aby si do ní mohla sama přesednout. Řidiče vyvlekla z kabiny. „Schiess ihn nieder – zastřel ho!“ řval jeden z vojáků na druhého. Vtom Ladislavu Hlochovi pomohla náhoda. Ke scéně přijel německý důstojník a ptal se vojáků, co se děje. Pan Hloch využil příležitosti a utekl do lesa.
Po této příhodě nezbývalo, než vrátit se do Jihlavy pěšky. „Šel jsem kolem kolony německých aut a v každém z nich jsem viděl smrt,“ popisuje muž. Nikdo z vojáků už ho ale nezastavil.
