Hodinu jezdila městskou zadarmo. Pak přišel revizor a šest set korun pokuty

Pravidelné kontroly revizorů v městské hromadné dopravě? Neexistují. Test Sedmičky ale ukázal, že i hodinovou jízdu po Budějovicích je lepší si zaplatit.

Je to ten člověk s deštníkem? Žena s červenou kabelou? Nebo snad kluk, který si hraje s mobilem? Redaktorky Sedmičky se vydaly do českobudějovických autobusů a trolejbusů, čekaly na revizora. Zkoušely, jak dlouho je možné jezdit městskou hromadnou dopravu zadarmo. Bez lístku, zkrátka na černo.
Výsledek potěší poctivé cestující. Jednu redaktorku načapali revizoři už po hodině jízdy. Druhé se podařilo cestovat po Budějovicích déle, absolvovala celkem pětadvacet jízd. Pokuta byla přesto vyšší než peníze, které by utratila za dvanáctikorunové lístky. Šest set korun na místě, přičemž náklady na jízdenky by činily přesně polovinu.

Černý pasažér krade, tvrdí manažer Matouš

„V minulém roce jsme zadrželi 14 442 černých pasažérů,“ říká Bohumil Matouš, manažer českobudějovického dopravního podniku. „Chápu, že někteří zapomenou. Ale jiní to dělají naprosto záměrně a podle mě tak vlastně kradou,“ doplňuje Matouš.
Ne všichni zaplatí hned. Někteří se dostanou až k exekuci. Jen v roce 2009 tak dopravní podnik získal od černých pasažérů téměř patnáct milionů korun.
Redaktorky Sedmičky si vyzkoušely adrenalin, který zažívá cestující bez lístku. Sledovaly každý pohyb lidí okolo, netrpělivě vyčkávaly, až je někdo požádá o jízdenku.

Vyplatí se v městské hromadné dopravě jezdit načerno?

Redaktorky Sedmičky se vydaly zjistit, jakou má cestující šanci potkat v MHD v Českých Budějovicích revizora. Stačila jedna hodina a dostaly pokutu.
První černá pasažérka se vydává ve čtyři hodiny odpoledne na testovací jízdu linkou číslo třináct. Je nervózní a snaží se vypadat nenápadně. Každý pán v košili a s brašnou je podezřelý, každý by mohl být revizor. „Z revizorů mám strach. Dvakrát mě už chytili a rodiče mi pak dali týdenní zákaz na televizi,“ vypráví školačka Jana Boušková.
Jsou však i tací, kterým štěstí přeje. „Na černo jezdím často, hlavně večer z hospody. Zatím mám štěstí,“ popisuje mladý student, který nechtěl uvést jméno. Minuty ubíhají a revizor nikde. Cestování pokračuje na lince číslo patnáct. Ta je pro redaktorku osudná. Je přesně pět hodin odpoledne. Zastávka u IGY. „Předložte mi váš cestovní doklad,“ hartusí revizor. Žádný starý pán s brašnou, ale milý opravdu není. „Nepustím vás ven, dokud mi neukážete jízdenku,“ tvrdí. Redaktorka ale žádný lístek nemá. A tak ji čeká pokuta.
Revizor brání černé pasažérce vystoupit. Chce vidět občanský průkaz. Po nátlaku ostatních cestujících, kteří stojí za dohadující se dvojicí, černá pasažérka ukazuje občanku. Musí zaplatit dvanáct korun za jízdenku a šest set k tomu.
„Denně chytím tak čtyři až osm lidí,“ odpovídá revizor na otázku, kolik lidí přistihne při jízdě načerno.

Na revizora se zbraní

Budějovický dopravní podnik má celkem patnáct revizorů. „Ale kvůli úrazům, které se jim stanou, když je napadnou cestující, jich je průměrně v práci osm nebo devět,“ popisuje nebezpečné povolání manažer dopravního podniku Bohumil Matouš. S čím se takový revizor může setkat? Podle Matouše to jsou problémy od mírných strkanic přes střelbu vzduchovkou do obličeje a vyhození z autobusu až po skopání.
A ženy prý často koušou nebo škrábou.
Počet černých pasažérů stoupá. Za loňský rok budějovičtí revizoři chytili 14 442 cestujících bez jízdenky. V roce 2008 to bylo dvanáct tisíc, za rok 2007 a 2006 po deseti tisících lidí. „Těch, které nechytíme, je ale určitě o něco víc,“ dodává Matouš.

Kontroly nemají řád

Druhé redaktorce se daří jezdit Budějovicemi bez lístku déle. Zvládá pětadvacet jízd. V průměru dvacetiminutových. Zkouší to v různých časech tak, jak většina lidí hromadnou dopravu využívá do práce či do školy a zpět.
Pokouší se mezi tím vysledovat i kolegy – černé pasažéry. Favority jsou ti, kteří se stále rozhlížejí a před další zastávkou pozorně sledují, kdo nastoupí. Jednoduché není odhadnout ani to, kudy právě pojede revizor.
„Máme metody, podle kterých určujeme, kdy a kde má revizor kontrolovat. Záleží na pohybu lidí v praxi. Bereme v úvahu to, kdy otevírají jednotlivé úřady nebo školy. Ale nemá to pravidelný režim, který by se dal odhalit. Je to jakási hra,“ říká Matouš.
Redaktorka se vypravuje i mimo centrum. Vyjíždí na Rudolfov, Dobrou Vodu, Borek či na Haklovy Dvory. Střídá různé linky od jedničky po devatenáctku.
Rozhodující je zastávka Jihočeská univerzita. Nastupují dva starší muži v džínách a tmavých bundách. Od ostatních v autobuse jsou k nerozeznání. Černá pasažérka mnohokrát sázela na jiné muže. Tyhle na revizory neodhaduje. Jsou milí, s některými cestujícími dokonce žertují. Jednají korektně a snaží se, aby ostatní hned nepoznali, že všichni budou muset ukázat platné jízdní doklady.

Zaplatit je levnější

Když cestující bez lístku zaplatí na místě nebo do patnácti dnů, bude ho stát jízda 612 korun: šest set je pokuta a dvanáct korun úhrada za lístek. Po dvou týdnech ale bude chtít dopravní podnik už tisícovku a domáhat se jí bude i žalobou.
Kupovat si lístky se ale vyplácí. Redaktorka, která na revizora čekala pětadvacet jízd, by za jízdenky utratila tři sta korun, tedy polovinu toho, co ji stála pokuta.
„Když jdete do obchodu a vezmete si rohlík, také musíte zaplatit. Stejně jako za cestování v MHD,“ uzavírá Bohumil Matouš.