Třetí titul za posledních sedm let. To je vizitka pardubických hokejistů. Ten třetí získali letos, když ve finále hokejové extraligy zdolali Kometu Brno 4:2 na zápasy. Zatímco v roce 2005 stál na lavičce Vladimír Martinec a před dvěma lety Václav Sýkora, tentokrát šéfoval týmu trenér Pavel Hynek.
Poprvé tak mohl oslavit zisk mistrovského poháru coby hlavní trenér. „Člověk má sice větší zodpovědnost, ale ta radost z vítězství je vždycky stejná,“ říká dvaačtyřicetiletý kouč, který už se dvakrát radoval jako asistent ve Spartě.
Co vlastně dělá trenér po sezoně?
Nejjednodušší by bylo říct, že odpočívám. Ale bohužel to tak není. Nejdřív jsme slavili a pak už začalo řešení nejnutnějších věcí. Odchody, příchody, plánování letní přípravy a podobně. Pár dní to ještě bude pokračovat. Takže zatím žádné volno není.
Jsou tyhle věci jiné pro trenéra, který přivedl tým k titulu?
Rozdíl je v tom, že je na všechno míň času, protože se sezona hodně natáhla. Ale to jsou příjemné starosti.
Jak jste si užil oslavy? Jaké vůbec byly?
Důstojné… a třídenní. Ale ten nakřápnutý hlas mám z nachlazení. Už při play-off jsem byl nastydlý.
V Pardubicích se při oslavách vždycky řeší, jestli se něco nestane s pohárem pro vítěze. Přežil to letos?
Přežil, protože byl hlídaný. Chybí tam jen taková ta věžička úplně nahoře na pokličce. Ta se ulomila nešťastnou náhodou hned při nastupování do autobusu. Ale jinak je v pořádku.
Dvakrát už jste slavil titul coby asistent, teď poprvé jako hlavní kouč. Je to pro vás jiné?
Abych řekl pravdu, žádný rozdíl jsem nevnímal. Člověk má větší zodpovědnost, ale zápasy prožívá stejně a radost z vítězství je vždycky stejná. Nemám to tak, že bych to stavěl někam výš, než když jsem měl možnost to zažít jako asistent.
Berete to jako největší úspěch ve vaší trenérské kariéře?
Jsem rád, že jsem mohl být u toho, že jsem vůbec byl součástí téhle organizace, tohoto klubu. Těžko říct, jestli je to pro mě největší úspěch. Někdy něco vyhrajete, ale častěji prohrajete. Na druhou stranu jsou trenéři, kteří na to čekají celou kariéru a titul nezískají, takže si toho určitě vážím. Ale nevím, jestli bych to dal nejvýš.
Máte na mysli úspěch s juniorskou reprezentací?
Osobně si hodně cením zlata z mistrovství světa dvacítek v roce 2001, kde jsem dělal asistenta panu Holíkovi. Předtím to Češi pětadvacet let nevyhráli, pak se to podařilo dvakrát po sobě. Tehdy jsem říkal, že to dalších pětadvacet let zase nevyhrajeme, a pan Holík říkal, že ne. Že to bude padesát let. Tak doufám, že jsme se mýlili oba dva, a že se to zase někdy někomu povede. I když ty poslední výsledky tomu nenasvědčují.
Nemrzí vás trochu, že zisk českého titulu je vlastně v současném klubovém hokeji maximum? Třeba ve fotbale ziskem titulu teprve začíná cesta do velkého fotbalového světa, v hokeji nic podobného není.
V tomhle bych nesrovnával hokej s fotbalem. Nějaké akce tady byly, super six nebo jeden ročník Ligy mistrů. Ale nechytlo se to, důvody byly především ekonomické. Takže nad tím nijak nepřemýšlím, beru to tak, jak to přichází a odchází. To jsou věci, které neovlivním.
Prošel jste řadu klubů. Jsou Pardubice něčím specifické? Mají nějaký svůj genius loci?
Každý klub, kde jsem působil, měl nějaká specifika. A Pardubice nejsou výjimkou. Mají vynikající historii a tradici, je to hokejové město. Takzvaný „hockeytown“. Podobný hlad po hokeji je asi už jenom v Brně a Plzni. Pardubice mají nejvyšší návštěvnost v lize, a to je podle mě to nejdůležitější. Před poloprázdným stadionem by se hrálo jinak, než když je tady víc než osm tisíc lidí na každý zápas. Při play-off je plno všude, ale tady to zažíváte i šestadvacet zápasů v základní části.
Kostra mužstva už je dlouho pohromadě. Byla to pro vás výhoda, že jste měl při práci na čem stavět?
Může to někdy znít jako fráze, ale už v létě jsem říkal, že v tom je právě největší síla Pardubic. Jádro mužstva už bylo dlouho pohromadě. A na něj se pak nabalují další hráči, další posily, které by ještě měly zvednout potenciál. Někdy se to povede a někdy nepovede, to je tak vždycky. Ale v tom jádru, v partě kolem Petra Koukala, tam je ta největší síla. Klub má vynikající filozofii, když staví na odchovancích a hráčích, kteří mají k regionu vztah. Není to postaveno na žádných žoldácích.
Určitě dobře znáte svého předchůdce na trenérském postu Josefa Jandače, s předchozím koučem Václavem Sýkorou jste několikrát spolupracoval. Věděl jste, jak navázat na jejich práci?
S Václavem jsem byl ve Znojmě i ve Spartě, učil mě na fakultě, jsme kamarádi, voláme si a navštěvujeme se. S Pepíkem Jandačem se znám už ze školy, ale nikdy jsme spolu netrénovali. To až loni, když jsem přišel do Pardubic. Byť ta spolupráce byla krátká, rád na ni vzpomínám. A určitě pro mě byla výhoda, že jsem mohl už před rokem poznat, jak mužstvo funguje a jaké jsou v něm vazby.
Co vás na trenérské práci nejvíc baví?
Baví mě celkově. Není to jen o tom, že jsem teď v extralize nebo že jsme vyhráli titul. Byl jsem i v první lize, třeba někdy přijde doba, kdy budu u nějakých mládežnických celků nebo mládežnické reprezentace. Baví mě celý hokej ve své podstatě. Splnil se mi sen, že můžu dělat to, co mám rád a co je můj největší koníček. Nebo spíš jediný koníček. Jsem rád za každé ráno, kdy můžu vstát a jít na zimní stadion. Vlastně to ani neberu jako práci, je to spíš styl života.
Je někdy složité šéfovat hráčům, kteří mají mnohem větší plat než trenéři?
Respekt nemá nic společného s penězi. Když děláte hokej na vrcholové úrovni, ty peníze už k tomu nějakým způsobem patří. Jako vedlejší produkt toho, co vás baví. A neřešíte, jestli jich je víc nebo míň. Tyhle dvě roviny nejdou spojovat. Rovina hráče a rovina trenéra, to jsou úplně jiné světy. A už vůbec to nemá cenu porovnávat v penězích. Mě zajímá hráčův výkon, ne plat. Stejně jako plat kohokoli jiného. Bohužel ne všichni se tím řídí a někdy i hráči na sebe koukají skrz peníze, skrz nějakou žárlivost. Ale to je všude, ať už hrajete někde za pár stovek nebo opravdu za velké peníze. A v Česku to navíc platí dvojnásob. Nejen v hokeji, to je obrázek celé společnosti.
Byla letos v Pardubicích dobrá parta?
Byl jsem tady loni i letos. Nechci, aby to vyznělo, že když se vyhraje, tak je všechno „great“ a „one“ a všichni se plácají po ramenou. I kdybychom vypadli v prvním kole s Vítkovicemi, hodnotil bych to stejně pozitivně. Kluci zaslouží za celou sezonu absolutorium, ta parta je tady dlouhodobě. Už když jsem se bavil s Vencou Sýkorou před dvěma lety. Je to o tom jádru. Jako trenér nemůžete chodit do kabiny dělat policajta a něco přikazovat nebo zakazovat. Vnitřní řád kabiny si ti kluci musí hlídat sami. Musí mezi nimi fungovat chemie.
Už několikrát zaznělo, že jádro týmu se tvořilo okolo Petra Koukala nebo Jana Koláře. Ti by měli oba odejít do KHL. Dovedete si představit, jak to bude fungovat bez nich?
Bude těžké je nahradit nejenom na ledě, kde hokejovou kvalitu vidí každý divák. Bude to těžké i v kabině, ale na druhou stranu v tom jádru jsou další hráči, kteří by tu štafetu měli převzít. A jít dál.
Před sezonou jste angažovali tři hráče ze zámoří. Jak jste byl spokojený s jejich přínosem?
U každého to bylo něco jiného. Paradoxně ten, od kterého jsme čekali nejmíň, svou roli nakonec splnil. Casey Borer se po pár měsících rozehrál k výborným výkonům. Corey Elkins měl trošku smůlovatou sezonu. Byl opakovaně zraněný, hrál, nehrál, pak absolvoval dvě operace, ale i za to málo, co odehrál, prokázal kvalitu. Co se týče Jonathana Sima, tak to byl naopak ten, od kterého jsme očekávali nejvíc. Byl to hráč s vynikající historií a kariérou. Ale zásadní problém byl, že nezapadl do týmu. Nechci mu sahat do svědomí, ale myslím si, že podcenil českou extraligu. Přijel ve druhé půlce srpna, naskočil do rozjetého vlaku a nebyl připravený tak, jak by měl. Říkali jsme si, že dobrý, je to starší hráč, dieselový motor, rozjíždí se pomalu. Ale on tomu nešel naproti prací a hlavně chováním. Když pak chtěl něco změnit, už bylo pozdě a museli jsme to ukončit. Musíme si přiznat, že se to nepovedlo.
A počítáte s Borerem nebo i s Elkinsem pro příští ročník?
To je v tuhle chvíli hodně předběžné. Bude záležet na dalších jednáních, u nich to vždycky trvá déle.
A co další případné posily? Jistý je příchod obránce Jiřího Vašíčka, vy jste už naznačil, že jednáte s Pavlem Brendlem…
Neřekl jsem, že se s ním jedná. Tvrdím, že bych byl rád, kdyby se tady takový hráč objevil, to je rozdíl. Máme určitý záběr, sháníme prvního centra, první pravé křídlo. Otázka je, jak to bude s postem druhého centra. Máme vytipované hráče, a teď je to otázka dalších jednání. Hráčský trh v Česku je čím dál menší.
Čím to je?
Top hráči jsou rozebraní za pár minut, chybí tady střední generace a mladší hráči. V extralize pořád hrají prim hráči, kteří jsou ve vyšším věku, a to pro ty mladší není dobrá vizitka. Myslím si, že ti mladí by se měli víc učit od těch zkušených, a přebírat od nich ty dobré a pozitivní věci, ne jen manýry. To je práce nás trenérů, aby k tomu hráče vedli.
Proč chybí kvalitní střední a mladší generace hráčů? Jsou to pořád dozvuky změn po listopadu 1989?
Je to dané vývojem společnosti a dobou. Porevoluční generace jsou úplně jiné, než byly ty předchozí. Jsou jinak vychovávané. To by bylo na celý další článek, tak to vezmu jen po bodech. Odvíjí se to od spousty věcí. Je obecně těžké získat děti pro sport, natož pro hokej. Ten je náročný, takže přicházíte o děti z vesnic, z malých měst, nebo třeba i z rozvedených rodin. A to je prostředí, ze kterého se vždycky čerpaly ty přírodní talenty. Z panelákových dětí je těžké něco dostat.
PAVEL HYNEK
• Narodil se 4. ledna 1970 v Praze.
• V mládí hrál hokej za Spartu, později druhou ligu za ČLTK Praha. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu.
• S trénováním začal u mládeže Sparty, pak vedl Beroun a byl ve Spartě asistentem. Pak působil v Ústí nad Labem, Znojmě, Plzni, Karlových Varech a naposledy ve Slovanu Bratislava. Před rokem a půl přišel do Pardubic, kde působil nejdřív jako asistent Josefa Jandače. Před letošní sezonou se stal hlavním trenérem.
• Jako asistent Jaroslava Holíka získal s českou reprezentací v roce 2001 zlatou medaili na MS do 20 let.
