Holá hlava, zelený erár a stříhání metru
Pochodování, znalost řádů a tradic, fyzická a politická příprava. To dělalo z kluků mezi devatenáctým a jednadvacátým rokem vojáky. Více než 140 let.
Kdo měl smůlu, dva roky oblékal zelený erár. Jen pár šťastnějších, kteří dostali takzvanou modrou knížku, stát od služby osvobodil.
Vojna nebyla kojná, jak vojáci s oblibou říkávali. První rok služby byl mladý muž, který sotva začal poznávat krásy života, holubem nebo bažantem a musel dělat, co mu druhoročáci – mazáci – nařídili. Další rok, po nástupu nové krve, se karta obracela.
Nesmlouvavá pravidla
Pro všechny platilo základní pravidlo: článek jedna – velitel má vždycky pravdu. Článek dvě – když ji nemá, platí článek jedna. Poučná byla i hláška „voják se stará, voják má“. Znamenala, že se každý musel naučit postarat sám o sebe. Jakým způsobem, bylo na něm.
Hlavní slovo v útvaru měl politruk, který býval víc než velitel. O všem se totiž rozhodovalo přes politiku. Každý den museli vojáci sledovat televizní noviny. Když ne, byla basa. A ta se nasluhovala. „Když byl sjezd komunistické strany Sovětského svazu, seděli jsme u televize v politicko-výchovné světnici celou dobu jeho trvání. Dvakrát týdně bylo politické školení mužstva. Tam jsme probírali politické dění v socialistickém táboře,“ vzpomíná František Mareš.
To byla politická příprava, fyzickou zajistily každodenní půlhodinové ranní rozcvičky.
Během dvou let mohli vojáci domů buď na dovolenku, nebo na opušťák – volno k opuštění posádky. „Měli jsme kapitána Maďara, kterému museli vojáci, co chtěli podepsat opušťák, přinést skleněný kolek – flašku rumu,“ vzpomíná Mareš.
Pro všechny generace měla vojna jedno společné. Ostříhání. V sedmasedmdesátém roce, kdy rukoval František Filip, byly v módě dlouhé vlasy. „Po příjezdu do Trebišova nás ostříhali, když jsme se pak potkávali, nemohli jsme se ani poznat,“ vzpomíná. Holá hlava měla jednu nevýhodu. Na východním Slovensku byla ještě v březnu velká zima a vojákům namrzaly uši tolik, až se jim olupovala kůže.
Po revoluci byla morálka uvolněnější. „Stejně nás ale velitelé proháněli. Když měl přijet tehdejší ministr obrany, cítili jsme se jak za komunismu. Tráva musela být zelená a kasárna nablýskaná,“ vypráví Miroslav Kasík, který si odkroutil vojnu jako jeden z posledních.
S blížícím se koncem vojny začínal i obřad – stříhání metru. Z krejčovského, který měl dvě stě dílků, vojáci dvě stě dní před civilem odstříhávali každý den jeden.
„Vojna nikomu neuškodila a dnešním mladým chybí,“ shodují se chlapi. Naučila samostatnosti a disciplíně.
Povinná vojna skončila 18. listopadu 2004, kdy prezident republiky podepsal nový branný zákon. Od 1. ledna 2005 už je česká armáda plně profesionální.
