Jako klid před bouří vnímají obyvatelé Holašovic a Českého Krumlova únorový útlum v místech, kde většinu roku proudí davy turistů. A dovedou si ho užít.
Holašovická náves, kterou proslavila stavení ve stylu selského baroka, je úplně tichá. Ze statku se štítem jako z perníku, jemuž dodal sněhový poprašek sladkost marcipánového zdobení, vyjde muž a spěchá do koloniálu. Už tam na něj čekají sousedé, které prozrazuje cinkot lahváčů. Jediný zvuk široko daleko.
Infocentrum má zavřeno až do dubna. Hospoda se otevírá jenom večer. Kromě Selského dvora, v němž je stále přístupné Muzeum jihočeské vesnice, to všude vypadá na hluboký spánek. „Turistů k nám v zimě přijíždí minimum, proto nemá smysl tu pro ně pořádat nějakou hitparádu,“ vysvětluje starosta Jan Jílek. Náves má ale podle něho jiné kouzlo. Když opadají listy z lip, vynikne její architektura jako celek.
Čtyřikrát do týdne se otvírá dopoledne obchod uprostřed návsi. Za regály stojí stůl pokrytý omyvatelným ubrusem. Stěnu nad ním zdobí malby idylických holašovických stavení. Možná právě těch, v nichž bydlí muži, kteří tu sedí za stolem u piva. „Je zima, v zemědělství ani ve stavebnictví se nedělá,“ vysvětlují, proč mají v pátek dopoledne čas na jedno sousedské.
„Uč se synu moudrým býti. Moudrý si vždy najde chvíli k pití,“ vtipkují patrioti, kteří jsou pyšní na to, že je UNESCO proslavilo po celém světě. A také na to, že se kvůli tomu nestala obec mrtvým skanzenem. „V naprosté většině domů tu lidé žijí trvale, ne jako chalupáři,“ upozorňují muži.
Setkání v koloniálu
Někteří zvelebují interiéry. Například Tomáš Mügl, který má keramickou dílnu naproti parkovišti. Zrovna maluje, ale jinak má otevřeno pořád. Když neprodává, vyrábí zboží na sezonu. Babička Květoslava Böhmová si zatím rovná do nákupní tašky na kolečkách potraviny. „Dostanu tu vše, co potřebuju. Dnes si uvařím zelnici,“ plánuje dvaaosmdesátiletá paní, která se do Holašovic přivdala v osmnácti a třicet let pracovala v kravíně.
Nakoupila si do zásoby, takže hlávka zelí už vykukuje z tašky ven. „Otvírám jen čtyřikrát týdně a mám tu pouze základní sortiment. Víc nemá cenu, lidé si přivezou potraviny z města. Ale mám i stálé zákazníky, kteří nakupují jenom u mě,“ chlubí se prodavačka Alena Maxová. V koloniálu navíc lidé proberou vše podstatné, aktuálně třeba přípravy hasičského a maškarního bálu.
V zimě mají Holašovičtí víc času vzít zvědavce i tam, kde už začíná soukromí. Proslulé malované štíty ukrývají velké dvory, stodoly, zahrady a pole s krásným výhledem do krajiny Blanského lesa. Na rubu návsi, který už UNESCO ničím nepřipomíná, žijí králíci a slepice, jejichž vejce tvoří základ slavných koláčů. Ve výbězích se pasou koně a stádo daňků. Vlastimil Hošek se ze zahrady zálibně dívá na své koně, kteří se vydali směrem ke kamennému kruhu, druhé největší atrakci Holašovic. Když se hospodář vrací ze zahrady, zastaví se v prosluněné části dvora, kam umístil dřevěnou lavici a stůl pro hosty, jež i ubytovává. Po zdi se pne vinná réva, která ho minule potěšila bohatou sklizní. Na jaře nad ní plánuje sluneční hodiny.
V tomto statku má jeho rod kořeny už od roku 1524. Předci se živili hlavně zemědělstvím a zůstala po nich spousta předmětů, které používali při hospodaření. Hospodář Hošek z nich vytvořil bohaté muzeum ukazující dobové nářadí a náčiní, zvláště rád má vše, co se týká koní.
„Máme otevřeno pořád. Jsme většinu času doma, kam bychom chodili. Lidé z celého světa chodí k nám,“ vysvětluje Hošek. Listování návštěvní knihou v muzeu připomíná cestu kolem světa. Zdobí ji podpisy v azbuce, hebrejštině a také spousta obrázků od dětí. „Vrátila jsem se díky vám do dětství,“ raduje se jedna z návštěvnic.
Krumlovské dědictví
Co mají společného krumlovští průvodci s medvědy v zámeckém příkopu? Žijí z tukových zásob, které si nashromáždili v létě. Tak pravil jednatel Sdružení průvodců Jihočeského kraje Oto Šrámek, který se specializuje na japonské výpravy. Jejich řeč má pro zimní spánek medvěda zvláštní výraz, který Šrámek vyslovuje jako „tómin“. V lednu a únoru provádí výpravy maximálně dvakrát třikrát do týdne. Z celkového ročního počtu více než milion turistů jich v tomto období přijíždí do města tak desetina.
Nejvíc z Asie, kde je zásadním argumentem seznam kulturního dědictví. Obdivují krajinu, poetičnost zasněžených střech. „Dávají tam pravidelně v televizi pořad o památkách UNESCO, a když sem pak odtud lidé přijedou, chtějí vidět na vlastní oči obrázky, jež znají z televize. Nemá moc smysl říkat jim přesné letopočty nebo detaily, spíš je zajímají souvislosti. Výklad musí být pravdivý a poutavý, aby si z něj odnesli zážitek,“ školí Šrámek Lucii Filipovou, která by chtěla v Krumlově provádět. Studuje na Jihočeské univerzitě jazyky, pracovala na krumlovském zámku a teď učí děti lyžovat na Lipně.
Leden a únor jsou nejlepším časem pro výcvik nových průvodců a také k doplnění poznatků o památkách při čtyřech povinných přednáškách. Jinak je podle Šrámka ideální, aby on i kolegové v pelechu nabírali síly, až to v dubnu zase vypukne. Putování s turisty zimním městem má navíc různá úskalí, zejména když je dlažba namrzlá nebo když ze střech padá sníh a led.
Turistickou sezonu letos Krumlov vyhlíží s větším napětím, protože si připomíná dvacet let od zápisu na listinu UNESCO. „Je to značka kvality světového významu, která k návštěvě našeho města motivuje přibližně dvě třetiny turistů,“ shrnuje destinační manažerka Eliška Koričarová. Za hlavní atrakci nyní označila nové hradní muzeum, které od loňského ledna přilákalo už téměř padesát tisíc lidí. Zajímavých turistických cílů má Krumlov v zimě více, například Museum Fotoateliér Seidel.
Město, nebo bludiště?
„Byli jsme se podívat i na voskové figuríny a nadchla mě elektrárna u mlýna,“ shrnuje Antonín Sahula z Benešova, který se v Krumlově ocitl poprvé v životě. Byli v tu dobu jedinými hosty hotelu a v restauraci na náměstí obědvali se samými Asiaty. Krumlov se jim líbil, ale označili ho trochu za bludiště, zvlášť v situaci, kdy oprava zavřela lávku u mlýna v Široké ulici a rekonstrukce čeká ještě vedlejší most Na Plášti.
Místní obyvatelé se v tomto období chystají na dvě oblíbené akce - zimní představení ochotnického souboru Proradost před otáčivým hledištěm a na masopust. „Letos jsme hráli pohádku Byl jednou jeden král,“ říká ředitel městského divadla Jan Vozábal. Masopust přivede do města 21. února průvod ve stylu benátského karnevalu, tentokrát na téma hudba.
Na masopust se těší i Miroslav Votřel, majitel hospody a hotelu Na Louži, kde právě vrcholí období úklidu a oprav. Židle ve stylovém lokálu jsou vyskládané do výšky, aby mohl Votřel na podlaze řádit s plechovkou Steinoilu, což je nyní jeho největší vášeň. „Dvacet let jsem hledal, čím tuto dlažbu nejlépe naimpregnovat. A už jsem na to přišel,“ pochvaluje si Votřel a nemůže se vynadívat, jak sešlapaná podlaha ožívá.
Přeje si, aby na ní lidé i tančili, protože do hospůdky pravidelně vrací hudbu. Otevřel v sobotu s cílem lákat co nejvíce místních lidí, jimž nabízí slevy. „Hospoda má žít, a nebýt jen podnikem pro turisty,“ vysvětluje podnikatel. Na Louži se zpívá vždy v neděli večer, rušno tam bude také o masopustním úterý.
