Osmdesát schodů nahoru, osmdesát dolů. Ještě před deseti lety absolvoval vodňanský hodinář výstup na šedesátimetrovou věž děkanského kostela Narození Panny Marie denně.
Teď udržuje chod a promazává ložiska tří hodinových strojků jednou týdně, protože pohon obstarává elektrika. Dvakrát ročně posouvá a vrací letní čas. Už devětadvacet let.
Sám sobě si dělá i kontrolora. „Když jdu po náměstí, kouknu na hodinky na ruce a zkontroluju ty na věži. Ale nemusím být ani na náměstí. Odbíjení je slyšet až do našeho domu,“ říká Stanislav Holeček.
Hodinařinu stále miluje, i když i v osmdesátce jde s dobou. Na ruce má digitální hodinky, doma digitální foťák a v kapse mobil.
Otec: Budeš hodinářem
Řemeslo mu vybral otec. „V patnácti mi řekl: Budeš hodinářem, jdi se podívat na náměstí ke klenotníku Bačovi. A já už jsem tam zůstal,“ vypráví. Učení trvalo čtyři roky. „Začínali jsme u budíků a končili u hodinek. Když se zakutálelo kolečko, vzali jsme smetáček, klekli na kolena a hledali tak dlouho, až jsme ho našli,“ vzpomíná.
U závěrečné zkoušky musel z polotovaru vyrobit několikamilimetrovou setrvační a natahovací hřídel. U ústní zkoušky dostal za úkol vypočítat, kolik má mít nové kolečko zubů, když se původní ztratí. Při opravě hodinek bylo vždy nejtěžší přijít na závadu. Vyčištění už byla jen rutina.
Nejvíc práce měl v padesátých letech, do módy přišly náramkové hodinky a vytěsnily kapesní. Později se stávaly i šperkem. „Dostaly se mi do ruky jako přívěsky, ale nejmenší hodinky, které jsem opravoval, byly v prstenu,“ poznamenává.
Ve Vodňanech je sice stále opravna hodinek, ale známí jdou k Holečkovi. Pořád má doma hodinářský stolek, lupu i nádobíčko. Na věž kostela ze třináctého století vyběhne bez problémů. Až zdraví přestane sloužit, vystřídá ho syn.
