Stojím na kopci Budín na pravém břehu Dunaje, na sobě speleologickou kombinézu, helmu se svítilnou a před sebou několikahodinovou pouť za tajemstvím termálního ráje. „Půjdeme do hloubky asi 70 metrů, cíl je Josefova jeskyně. Na vlastní kůži, ruce, nohy i záda poznáš, kde se ta léčivá voda bere,“ zubí se na mě dvacetiletý Zsolt Leél-Őssy (čti zšolt leél éššy), syn nejznámějšího maďarského speleologa současnosti.
Pod Budapeští je na 170 jeskyní, které tvoří 50 kilometrů dlouhý podzemní labyrint o rozloze asi 6 km2. Jeskyně vyhloubila voda před půl milionem let, kdy byla hladina Dunaje zhruba o sto metrů výš než dnes. Skrz některé prostupují termální prameny, jiné jsou suché. Pravé termální peklo zuří až zhruba kilometr pod povrchem Budapešti. Odtud voda pod přirozeným tlakem stoupá vzhůru.
„Půjdeš jako druhý, budu ti přesně říkat, co máš dělat. Když se ti bude zdát, že nemůžeš tam ani zpátky, uklidni se, několikrát se nadechni a pokračuj,“ vysvětluje mi sestup Zsolt a pobaveně ukazuje kamarádům krůpěje potu na mém čele.
Vytápět město
Sestupujeme puklinami ve skalách, které jsou místy široké třeba jen 50 cm, plazíme se po břiše, spouštíme se po lanech a já si s foťákem na břiše připadám jako těhotný krtek. Stejně to vypadá pod celým Budínem, kde je většina ze 123 termálních pramenů Budapešti.
Za pomoci lana se spouštím 10 metrů hlubokým komínem. Posledních pár metrů a jsme dole. Po půlhodinovém sestupu se před námi otevírá jedna z nejimpozantnějších jeskyní světa plná prazvláštních útvarů, čistých krystalů, zkamenělin a sněhobílého vápníku. I tady kdysi proudila termální voda na povrch. Sedmdesát metrů na délku a 20 metrů výšky. Mladým speleologům jiskří oči a všechno mi barvitě popisují. Já se už ale vidím nahoře, takže pár fotek a stejně jako ohřátá voda i my se vydáváme zpátky na povrch. V úzkém tunýlku, kde se dobré čtyři metry soukáme jako žížaly, mi Zsolt vyráží dech další informací.
„Je škoda, že Maďarsko nemá dost peněz na vytápěcí technologie jako třeba Island. Je hrůza, že jen pět procent termální vody se využívá v lázních, zbytek, tedy 95 procent vody, skončí v Dunaji. A přitom bychom tím tady mohli vytápět celé město,“ stěžuje si Zsolt.
Sbíječkou k největší jeskyni
Největší aktivní termální jeskyně světa se jmenuje Molnár János (čti jánoš), má délku 86 m, šířku 27 m, výšku 15 m a hloubku vody 100 m. Celý její podvodní jeskynní systém měří 5,5 km a proudí tu termální voda o teplotě 25–27 °C. Potápěči ji objevili v roce 2002 a speleologové ji suchou nohou zpřístupnili v listopadu 2008. Tato naprosto unikátní, dosud aktivní termální jeskyně, ležící pod nejluxusnější budapešťskou čtvrtí Rózsadomb (čti rózšadomb), má vchod pouze pár kroků od Dunaje.
„Celých šest let jsme plánovali, jak se do jeskyně dostat. Chodba vykopaná v roce 1977 měla zhruba dvě stě metrů, posledních devět metrů k jeskyni však byla skála. Použít těžkou techniku bylo vyloučené, takže jsme museli vzít do rukou malé sbíječky a kousek po kousku skálu odstranit,“ popisuje kutání tunelu k podzemnímu jezeru Szabolcs Leél-Őssy. „Győzelem“ (čti ďézelem), tedy maďarsky vítězství, zvolalo padesát speleologů po dvou měsících nonstop práce.
„Byl to naprosto nepopsatelný pocit. Na první tempa v průzračně čisté a navíc pitné vodě nikdy nezapomenu,“ popisuje pocity Szabolcs Leél-Őssy. Z původních myšlenek zpřístupnit jeskyni veřejnosti sešlo kvůli nedávné nehodě jeskynního potápěče a v současné době je proto uzavřena i pro speleology a vědce.
Cesty vody
Cestu léčivé tekutiny plné mírně radioaktivní vody, s vysokým obsahem fluoridů, alkalické soli, chloridů, síranů, vápníku, hořčíku a hydrogenuhličitanů, lze v Budapešti rozdělit na pravý a levý břeh Dunaje. Zatímco na pravém břehu Dunaje pod Budínem se dá říct, že ať kopnete krumpáčem kamkoli, vyrazí na vás termální pramen, na levé straně řeky v Pešti voda stoupá železnými trubkami pod přírodním tlakem jedné atmosféry (asi půlka tlaku pneumatiky u auta) až z hloubky kolem 1400 metrů.
„V oblasti pod Budínem, tedy lázní Rudas (čti rudaš), Gellért, Lukács (čti lukáč), je termální voda skutečně jen metr nebo dva pod povrchem. Naopak termální voda v Széchenyiho lázních (čti sécheňiho) na druhé straně Dunaje v Pešti musí podtéct tektonický zlom pod řekou a kvůli tomu vychází z takové hloubky,“ popisuje cestu vody na povrch geolog Szabolcs Leél-Őssy.
Léčí tělo i duši
My jsme během šesti dnů v Budapešti poctivě prozkoumali všechny hlavní lázeňské domy. Od rána do večera naloženi v termálech si tu můžete vyléčit téměř vše: tedy revmatické a kloubové onemocnění, neuralgie, neurózy, dnu, gynekologické potíže i poruchy metabolismu. My jsme se po několika dnech strávených ve vodě shodli, že budapešťský lázeňský žebříček vedou lázně Szécheny, největší v celé Evropě.
Ještě než tam voda začne léčit a omývat těla, musí projít několika kilometry potrubí v technickém podzemí. Z původní teploty až 76 stupňů se musí ochladit. Aby se v ní dalo příjemně plavat, má mít 29 stupňů, na bazény s masážními bublinkami a proudy je ideální 34 stupňů a tam, kde vydržíte hodiny a hodiny ležet v nicnedělání, vás obklopuje „vanových“ 38 stupňů. „Denně vyčerpáme do našich lázní přibližně 3600 kubíků termální vody, která pak z bazénů odteče do Dunaje,“ popisuje osud spotřebované vody hlavní kontrolor lázní Fabián Károly (čti károj). Všemi lázněmi v Budapešti denně proteče přes 70 milionů litrů vody, což je zhruba polovina denní spotřeby veškeré vody v Praze.
Lázeňský král Budapešti
Když ho potkáte na jednom z budapešťských bulvárů, bude vypadat jako všichni ostatní a zřejmě se s vámi ani nedá do řeči. V lázních je ale král. Každý se s ním zdraví, je ho všude plno a vždycky má po ruce nějaký lechtivý fórek. Bývalý nádražák László Kiss (čti lásló kišš), nestor budapešťských vod. „Lázně jsou pro mě smyslem života. Denně tady trávím víc než osm hodin a stejně se mi odtud nechce,“ říká.
Ne vždy to ale měly dámy v lázních jednoduché. Doteď jim je například ve všední den zakázán vstup do tureckých lázní Rudas na pešťském břehu Dunaje. Pod klenbou ze stovky let starých kamenů tam jako za Římanů najdete jen muže s látkovým přehozem v rozkroku. Místní se drží tradic a ženy pustí do lázní jen v úterý a o víkendu, kdy mají otevřeno až do čtvrté hodiny ranní. Ani maďarské feministky tím ale pohoršeny nejsou, což trefně potvrzuje glosa místního maséra Zoltána Tótha: „Je mi jedno, jestli masíruju chlapa nebo ženskou. Nejlepší jsou Japonci – ti jsou nejmenší a je s nimi nejmíň práce.“
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
