Před týdnem kombajn zabil horníka v Dole Karviná. Loni v ostravsko-karvinském revíru zemřeli tři havíři.Třiačtyřicetiletý Petr Kosela se spouští do dolu pětadvacet let a za tu dobu také viděl pár mrtvých horníků. „Někdy mě napadá, že mohu skončit stejně. Ale něco takového si havíř nesmí připouštět, jinak by nemohl dělat horníka,“ říká Kosela.
Jako spousta jiných pokračuje v rodinné tradici, do dolu fáral i jeho otec. „Nechtěl jsem dělat přímo horníka, ale opravovat stroje. Takže jsem začal jako důlní zámečník,“ vzpomíná Kosela.
Začínal u pásu, kde se staral o údržbu. „Učil jsem se opravovat stroje a další věci. A dnes jsem předákem v Paskově a mám pod sebou patnáct lidí,“ říká hrdě Kosela.
Většina lidí si práci v dole nedokáže ani představit. Horníci se musí vyrovnat s prachem, tmou nebo stísněnými prostory. A neštěstí může přijít kdykoli. „Zdravý strach by měl mít každý. Když někdo zemře v jednom dole, jsou z toho zdrcení všichni. Když jdu opravit stroj, tak jsem jako žížala. V Paskově máme strašně úzké sloje. Všude je samozřejmě spousta prachu, vlhko, tma a občas se zem zatřese,“ přiznává Kosela. Strach neskrývá ani jeho žena Eliška. „Člověk nikdy neví, jestli se něco nestane právě jemu. Ale nikdy jsem ho od té práce neodrazovala. Ani zdravotní problémy zatím nemá,“ říká Koselová, která s havířem žije pětadvacet let.
Já jsem havíř, kdo je víc?
Horníci vždy vydělávali slušné peníze a platí to dodnes. Kosela si vydělá čtyřicet tisíc korun hrubého. „Kdysi jsme si určitě vydělávali více než dnes, ale spoustu věcí jsme dělali ručně. Stroje teď udělají velký kus práce za nás,“ přibližuje Kosela. Kromě vysokého platu měli tehdy horníci i další výhody.
„Měli jsme socialistické soutěže, a když jsme vyhráli, tak jsme dostali peníze na dovolenou. Soutěžilo se v tom, která skupina vytěží nejvíce uhlí,“ líčí Kosela, který se svou skupinou často vyrážel do vinných
sklípků na jižní Moravě. Když horníci odpracovali určitý počet let, měli nárok na nadstandardní dovolenou. Pět týdnů odpočívali na rekreaci většinou v Beskydech. Podobné akce OKD organizuje i poslední roky. Osmnáct let pracoval v hloubkách kolem tisícovky metrů i Josef Kimer. Dnes je v důchodu a hornictví stále bere jako poslání. „Lidi občas zapomínají, že je třeba něčím topit. Snad nebudeme závislí jenom na plynu? Rusko nás odřízne a co potom? Je důležité mít své zdroje,“ říká Kimer.
Bývalý horník zažil hned dva obrovské výbuchy. „Při prvním zemřelo jedenáct, při druhém dvaačtyřicet lidí. Byl jsem u těch katastrof hodně blízko, ale přežil jsem. Ta naše práce je jako vojna. Musíme neustále bojovat s přírodou, nekázní lidí a se vším, co může přinést úrazy,“ zakončuje Kimer.
Stále dobrý plat
I když předáci berou hodně nadprůměrný plat, většina řadových horníků na tom podle mluvčího OKD Vladislava Sobola také není vůbec špatně. „Průměrný plat horníků byl loni kolem devětadvaceti tisíc korun. Naši zaměstnanci si vydělávají podle toho, jakou mají zkušenost, kolik mají přesčasů nebo
jaké podávají výkony,“ přibližuje Sobol.
Společnost nové lidi občas láká zvláštními příplatky. Třeba předloni firmě chyběli lidé a horníci dostávali
peníze, když přivedli nové havíře. „Za novou posilu jsme našim lidem dali až pět tisíc korun. Letos budeme nabírat přes pět set nových zaměstnanců, ale podobný nábor jako tehdy neplánujeme,“ říká Sobol.
Dnes už havíři nejsou elitou, která vydělává největší peníze. Ale většina z nich si nestěžuje. „Kdysi to byla práce, která do rodinné kasy přinesla více, než by si člověk vydělal jinde. Ale dnes už vyjde nastejno, jestli člověk dělá na povrchu, nebo pod zemí,“ uvažuje paskovský předák Petr Zeman.
HORNICNICTVÍ NA FRÝDECKO -MÍSTECKU
• V Dole Paskov v roce 2009 pracovalo 2641, dalších 344 lidí těžilo uhlí za dodavatelskou firmu.
• Do bezpečnosti OKD investovalo v posledních dvou letech přes půl miliardy korun.
• Osm miliard OKD dalo na nové technologie.
Začátky hornictví
První hledači uhlí se v kraji objevili v osmnáctém století, ale nic nenašli. Uhlí lidé začali hledat kvůli velkému rozvoji hutnictví. „Vídeňský hormistr Benjamin Sanderský tehdy prozkoumával území mezi Příborem a Rychalticemi. Ve vodních průrvách našel jen stopy uhlí, takže ho využil k levnější výrobě
vápna,“ říká historik Petr Juřák.
Dnes se horníci spouští tisíc i více metrů pod zem. V tehdejších dobách měli horníci jen jednoduché nástroje a nedostali se moc hluboko. Uhlí těžili maximálně jen pár stovek metrů hluboko pod zemí.
„Většina pokusů v okolí končila neúspěchem, protože jámy vznikaly na špatných místech. Uhelné sloje často překrýval písek, jíl a další nejrůznější usazeniny. Najít souvislou vrstvu uhlí byl také problém, protože horníci používali jednoduché vrtáky, ruční vozíky a lano na vytahování vývalku,“ přibližuje Juřák.
Až na přelomu devatenáctého a dvacátého století začala těžba uhlí ve velkém. „Havíři fárali hlavně v okolí ostravskokarvinského revíru, kde naráželi na stále více ložisek,“ říká Juřák. Nejvíce kutišť tehdy měl
Paskov a Staříč.
