Houpni na to! Na parketu řádí staří rockeři i jejich děti

Před budějovickou Slavií, známou jako Armáďák, řeší skupina postarších žen bolesti kloubů, účinky koňské masti a rozvody dětí. Stmívá se. Už za několik minut překonají dvaačtyřicet kamenných schodů z ulice do sálu a skočí na ucpaný parket, aby se jako zázrakem proměnily v hippies a rockerky.
V Budějovicích běží další série večerních retro čajů. Hudební akce, které nemají obdoby snad v celé republice, obnovili v roce 2008 přátelé bigbítu. Bělovlasí muzikanti hrají šlágry šedesátých a sedmdesátých let a spolu s hosty si večer ukrutně užívají.
Je pátek 1. října. „Máme před sebou dlouhou noc,“ volá do mikrofonu nestárnoucí spíkr, osmapadesátiletý Karel Červený.
Rodiče přivedli třicetileté děti. A nabitý sál tleská. Začínají The Sinners neboli Hříšníci, kteří stáli u vzniku comebacku. Při třetí skladbě I Saw Her Standing There od Beatles z desky Please, Please Me z roku 1963 už dupou stovky lidí. Fronta na pivo u okénka má délku dvou vykouřených cigaret. Stejně jako před čtyřiceti lety.
Přátelé se objímají a identifikují po mnoha letech. „Je to let, je to let. Houpnu na to hned, ale mám teď o třicet kilo víc. Stovku. Jen aby to podlaha vydržela,“ ozývá se z fronty. Hlas naráží na dobu před dvaceti lety, kdy musel majitel sál na čas uzavřít kvůli havarijnímu stavu podlahy nad stropem prvního poschodí. Hrozilo, že se proboří.
„Co si o tom myslím? Je to jako střih do doby před třiceti lety. Jsem tu potřetí,“ snaží se překřičet hudbu třiapadesátiletý Arnošt Binter a šťastně se směje. Patří z pamětníků k těm nejmladším.
Divokou jízdu s písněmi Beatles, Rolling Stones, Santany nebo Byrds předvádějí kromě kapely Sinners ještě Sharpers, Helios a Fellows. Občas se mihne ploužák, třeba Náhrobní kámen Petra Nováka. Ani o půlnoci není večer zdaleka u konce. Muzikanti připravují druhé kolo z řady vystoupení. Z balkonu fascinovaně pozoruje rojení šestadvacetiletý klávesista rockové kapely After Hours Jan Reindl s kamarády.
„Je to úžasný. Lidi nad padesát tady podporují oblíbené skupiny víc než mladí fanoušci. Přitom mladé kapely jsou výborné, ale v Budějovicích se na ně chodí málo,“ uvažuje trochu se závistí Reindl. Z jeho pohledu je přitom na sál neopakovatelný záběr. Skoro všem tanečníkům včetně šedesátiletých mániček se blýskají lysinky uprostřed hlavy.

Zkoušejí v kotelně

Stejně jako kdysi, pokuřují právě odpočívající hráči v zázemí šatny obklopení fanynkami. Až na to, že většina z nich jsou jejich manželky.
„Problémy doma nemáme, naše ženské si na to zase zvykly. Zkoušíme teď v kotelně baráku mezi hranicemi dřeva,“ říká šedesátiletý klávesista skupiny Sharpers Vladimír Talůžek a dává k dobru další legendu. Muzikanti jeho kapely kromě bubeníka Ládi Karvánka neměli nástroje v ruce dvaadvacet let. Jsou ze čtyř skupin večera nejvíc původní. Od roku 1966 mají stejnou sestavu s výjimkou kytaristy Jardy Žižky, který přišel v osmdesátém roce. Naproti tomu hodně členů Sinners už hraje v muzikantském nebi.
Vzkříšení přišlo podle Talůžka v roce 2008 při party skupiny Sinners, kterou svolal pro kamarády dnes třiašedesátiletý kapelník Bohuslav Vávra. Pomohli Marie Kubovcová z Agentury M-ARS a Karel Červený a rozjeli pravidelné pořady. Několikrát do roka plus silvestry.
„Většina z nás po roce 1988 prodala aparaturu a noty schovala na půdu. Začínali jsme znova se čtyřmi písničkami, teď jich jedeme třicet, až dřevo v kotelně poskakuje. Armáďák byla vždycky naše domovská scéna,“ vzpomíná Jarda Bob Žižka.
Je to stroj času, nebo úplně nové zážitky? Většina z hostů prožívá večer, jako by jim měl ujet poslední rychlík. Za barem míchá drinky populární Miluška Kelblová, která patří k atmosféře budějovických nočních podniků a tančíren víc než padesát let. „Je to super až jsem dojatá,“ hlásí návštěvnice původních čajů Jarka Sýbková.
„Slet zombie, ale v tom dobrém slova smyslu,“ vykřikuje při rocku asi dvacetiletá tanečnice, která je na čajích jednadvacátého století počtvrté spolu s několika přáteli. Lístky museli zajistit dva týdny předem.
Zájem o čaje dokládá i početná skupina lidí, která se snaží u vchodu obměkčit pořadatele, aby je pustili do sálu. Podobný obraz na původních čajích u dvacetiletých hostů běžný. Víc než půl tisícovky propocených návštěvníků se valí ze Slavie po druhé hodině ráno. Žádný problém nepřišel, sklenice vzduchem nelétaly a zdravotníci ani hasiči zasahovat nemuseli. Bigbít je stejný, jen horká krev trochu vychladla. Opravdu? „Víš, že se tu chtěli dva chlapi rvát?“ kroutí na záchodku hlavou podsaditý chlápek. „Kvůli babě. Chápeš to?“ „Jasně“, napadá vzápětí několik sousedů okolo něho. „Přece nejsme žádný ořezávátka.“