Vzpomenete si na rok 1982, kdy jste do Citronu poprvé nastoupil?
Tehdy jsem dělal pátý rok na šachtě a na muziku skoro už zanevřel. Ale v Divadélku pod věží jsem zpíval s Marií Rotrovou a tam si mne všiml Radim Pařízek. Dostal jsem od něj lano.
To ovšem ještě ostravský Citron málokdo znal?
Do kapely teprve přišli kytaristi Vašek Vlasák a Jarda Bartoň. Kapela se zvedla. A nastaly krásné roky. Vlastně nejkrásnější Citronu.
Kolik na vás tehdy chodilo lidí?
Všude bylo plno. Velké sportovní haly byly narvané. Celé Československo. Od Aše až po Čiernou nad Tisou. Na fotbalovém hřišti v Brně jsme hráli pro patnáct tisíc lidí. Na pódium nás přivezl hasičský vůz.
V roce 1985 také vzniká vaše památné album Plni energie. A to také v anglické verzi. Kolik desek jste tehdy prodali?
Kolem půl milionu.
Nepamatovat tu dobu, člověk by si musel říct, že se z vás museli stát milionáři… Tehdy právě bylo všechno úplně jinak. Dneska tak prodat půl milionu, to by byla jiná. Tehdy jsme z toho měli pár šupů. Milionáři se z nás nestali určitě. Byli jsme mladí, bavila nás muzika a všude jsme měli plno. To stačilo. Paráda.
Jak se na vás tvářili komunisté? Heavy metal a marxismus přece jenom moc nejdou dohromady.
Potíže byly. Pozvali si nás na KV KSČ v Ostravě a přesvědčovali nás, ať se uklidníme. Dokonce mi vyčítali, že jsem se na koncertě svlíkal do půl pasu. To ovšem nebyla pravda. Dneska se tomu směju, ale příjemné to nebylo.
A jak to bylo s cenzurou?
Bohužel cenzura byla a texty se upravovat musely. Někdy stačilo jedno, dvě slova a muselo se předělávat. Píseň s textem Jen si tak zanadávej musela dostat jiný text Vem si mě jako dárek. Nahráli jsme ji v obou verzích, ale na koncertech jsme museli hrát jen verzi schválenou.
Existuje ještě ta zakázaná verze?
Někde na páskách určitě.
V roce 1986 jste byli ve Zlatém slavíku druzí za Elánem. Vám ale nastávalo smolné období… Na začátku roku 1987 jsem si v Bratislavě zlomil nohu. Všude bylo plno sněhu, já uklouzl a bylo to. V Bratislavě jsme hráli hned první kšeft. Celá naplánovaná šňůra skončila. Ležel jsme v Ostravě čtyři měsíce s nohou v gipsu. Od kotníku po zadek.
A v roce 1987 byl Citron Zlatým slavíkem. Ale to už se zpěvákem Ladislavem Křížkem… O tom se mi těžko hovoří. Já se vrátil na šachtu. Dělal jsem zámečníka na Jeremku a pak na Rudém říjnu. Dalších pět let. Dohromady mám poctivě deset odfáraných let v černé díře. Živil jsem rodinu a jinak to nešlo.
Poznávali havíři mezi sebou rockovou hvězdu?
Jasně. Věděli, kdo jsem. Na šachtě sice byla dřina, ale taky perfektní parta. Neměl jsem problém, svoje jsem si udělal.
V devadesátých letech jste se zase dali dohromady. Koho to napadlo?
Kytaristu Jindru Kvitu. Chtěl, ať se vrátíme do původní sestavy. Zkusili jsme zkoušku a bylo to tam. Od té doby hrajeme ve stejné sestavě. Až na Jindru, který zemřel.
Slyšel jsem vás na nedávném koncertě na Slezskoostravském hradě. Měl jsem obavy, že uvidím poněkud vyčpělé hvězdy, ale byli jste výborní… Výborní? To musí posoudit někdo jiný. Snažíme se být takoví jako předtím. Hrajeme to, co cítíme. Myslím, že Citron má ksicht. Naše muzika je jiná než dělají ostatní kapely. Chystáme novou desku. Ze tří čtvrtin je hotová. Snad ji vydáme do konce roku.
Z ukázek bych řekl, že jste s prominutím na stará kolena ještě přitvrdili… Přitvrdili? Ani bych neřekl. Myslím, že jsme pořád ve stejné linii.
Čím se vlastně teď živíte?
Jezdím dodávkou jako řidič u stavební firmy
Máte vůbec nějaké hudební vzdělání?
Jsem naprostý v samouk. V rodině jsme neměli jediného muzikanta. Nikdy jsem k žádným hudebním pedagogům nechodil.
Co váš specifický hlas? Pečujete o něj nějak, když už je vám těch osmapadesát?
Piju pivo a kouřím. To je všecko.
