Hrobníci: Tuhle práci máme rádi, protože smrt je jistota
O hrobnících se říká, že každé ráno fasují láhev rumu, protože jinak by takovou práci nezvládli. Je to však jeden z mýtů. Přesvědčila se o tom Sedmička, která brněnské hrobníky v období před Památkou zesnulých navštívila.
O jedenáct brněnských hřbitovů se stará sedm hrobníků. Jedním z nich je Jiří Kroupa, který se na profesi hrobníka dal hned po vojně. „Dělám tuto práci už sedmatřicet let. Toužil jsem po tom už jako chlapec. Jakmile jsem měl po vojně a uviděl v novinách inzerát, že v Brně hledají hrobníka, hned jsem se přihlásil,“ vzpomíná Kroupa.
Mýtus o tom, že hrobník potřebuje k práci alkohol, vzápětí boří. „Časy, kdy se po hřbitově motali opilí hrobníci, jsou dávno pryč. Chlastat v práci se ani nesmí, protože hrozí úraz. Občas by ale něco bodlo. Zvlášť, když je venku dvacet pod nulou,“ říká devětapadesátiletý hrobník.
Hrobník zdravý jako řípa
Přestože Kroupa pracuje za každého počasí, na nemoci si nestěžuje. Naopak. „Jsem zdravý jako řípa. A se zády nemám vůbec žádný problém,“ tvrdí muž, který téměř každý den vykope jeden hrob.
Technika kopání hrobu se za léta, co je Kroupa hrobníkem, nezměnila. Jediným novým pomocníkem je sbíječka. „Hrobníci ji používají hlavně v zimě, kdy je zem zmrzlá. A také v Jehnicích, kde je hřbitov na skalnatém povrchu a s rýčem nic nesvedete,“ vysvětluje mistr brněnských hrobníků Libor Krbek.
K dalším pomůckám patří páčidla, dláto, kladivo, krumpáč, sekyra, žebřík, stavební kolečko a rýč. „Vykopat hrob trvá zhruba jednu osmihodinovou šichtu. Někdy je to i dva dny. Třeba v Bílovicích nad Svitavou. Tam je tak měkká hlína, že nechce ani padat z lopaty,“ líčí sedmačtyřicetiletý hrobník Libor Čech. Takové hlíně říkají hrobníci ve svém slangu „putra“. Výraz vznikl z německého slova Butter, což je v překladu máslo. „Hlína je zkrátka tak měkká,“ upřesňuje Čech.
Jámu hloubí zaměstnanci hřbitovů do hloubky jednoho a půl metru. Pokud mají být v hrobu rakve dvě, musí být díra dvoumetrová. Nový hrob nese v hrobnické hantýrce označení „friš“, což znamená čerstvý. Poté, co je jáma dostatečně hluboká, musí ji hrobníci zakrýt dřevěným roštem. „Je to kvůli bezpečnosti. Před pár lety nám do hrobu spadla jedna paní. Nevím sice, proč chodila večer po hrobech, ale spadla tam,“ vypráví Kroupa.
Hrobníci ovšem jen nekopou jhroby. Mnohdy musí pracovat naruby. „Na starosti mají také exhumace, kterých je v poslední době docela dost,“ tvrdí Krpek. Lidé se podle něj často stěhují daleko z Brna a zemřelé příbuzné chtějí převézt s sebou. Jenže s lidskými ostatky manipulovat po pohřbu nemohou. „Proto si zařídí povolení k exhumaci. Rakev vykopeme a ostatky spálíme v krematoriu. Urnu s popelem pak mohou příbuzní odvézt, kam je libo,“ vysvětluje mistr. Také pro tuto činnost mají hrobníci svůj slangový výraz. „Říkáme tomu lahůdka,“ vysvětluje Čech.
Odborníci scházejí
Najít hrobníka, který by se řemeslu věnoval, není jednoduché. Ministerstvo pro místní rozvoj se proto rozhodlo nabídnout uchazečům odborný kurz. Za čtyřtisícový poplatek se tak může stát hrobníkem každý, kdo absolvuje závěrečnou zkoušku. Zkoušet zájemce bude s největší pravděpodobností Jan Hrdlička z Brna. „Stačí, když je kandidát fyzicky zdatný, aby zvládl vykopat hrob i za nepříznivého počasí,“ podotýká Hrdlička.
Hrobník pak skládá zkoušku například z používání nástrojů a ukládání rakve.
Zájemců o práci hrobníka však není mnoho. Byť jde o zaměstnání, které není závislé na síle ekonomiky. „Po šesti letech kopání hrobů jsem utekl k soukromníkovi. Dělal jsem zedníka, ale firma v krizi zkrachovala. A tak jsem se vrátil zpátky na hřbitov,“ říká hrobník Čech.
Dokouří ubalenou cigaretu a sleze do rozkopaného hrobu. Musí ještě vyházet desítky kilogramů hlíny, aby připravil místo k věčnému odpočinku. „Smrt je jediná jistota. Proto tohle povolání nikdy nezanikne,“ uzavře Kroupa debatu o pohřebnictví.
