Hroby. Pojmenovali lidé vesnici podle kostí, nebo kopců? | E15.cz

Hroby. Pojmenovali lidé vesnici podle kostí, nebo kopců?

Hlasivo, Hroby, Křeč. To jsou některé netradiční názvy obcí na Táborsku. Sedmička pátrala, jak vznikly.

Podle nemoci, hlasitého vyzvánění zvonů nebo křiku při bitvě dostaly možná jméno některé vesnice v okolí Tábora. Jak k nim mohly přijít? O tom přemýšlejí místní lidé i odborníci. Sedmičce v bádání pomáhal Pavel Štěpán z Ústavu pro jazyk český.

Svrabov Bojovali snad kdysi obyvatelé Svrabova s nepříjemnou kožní chorobou, že jim nakonec zůstala v názvu vesnice? Podle odborníka na český jazyk Pavla Štěpána je jméno skutečně odvozené od kožní nemoci – svrabu, který tam mohl být.

O tom, že tato nemoc ve vesnici byla, slyšela z vyprávění také sedmašedesátiletá rodačka Růžena Procházková. Ale jako pamětníka doporučuje Sedmičce Zdeňka Dvořáka.

Podle něj se vesnice dříve jmenovala Srabov. „Tenhle název má na pomníku ještě sestra mého otce,“ přichází s jinou teorií třiaosmdesátiletý Dvořák.

Dodává, že místní žádali o přejmenování vsi na úřadech a chtěli z ní mít Strahov. Ale to neprošlo. V Praze už totiž jeden byl.

Dvořák přidává i další zajímavosti. Svrabov je obcí, kam se po první světové válce vrátili všichni, kteří narukovali na vojnu. Jednoho vojáka dokonce našli později přes Červený kříž někde na Sibiři.
„Syn se vrátil z boje i místnímu zámeckému pánu Čeňkovi Vojtovi. „Jako poděkování nechal Bohu postavit uprostřed vsi kapličku,“ vypráví pamětník.

Kromě vsi nedaleko Tábora byl ještě Svrabov ve středních Čechách. Obyvatelům obce ale název natolik vadil, že ho nechali začátkem dvacátého století přejmenovat na Svatbín.

Hejlov K Svrabovu patří i nedaleký Hejlov. V patnáctém století ho vlastnil rod Hýlovců z Polkovic. Některé prameny uvádějí, že jsou hlavní větví rodu husitského bojovníka Ondřeje Prokopa, zvaného „Holý“.
Přesto název vesnice ale zřejmě nejde odvozovat od známé postavy českých dějin. „Vsi končící na -ov byly pojmenované podle majitele. Jako Benešov označuje původně Benešův dvůr. Ale jsou výjimky. Patří mezi ně i Hejlov,“ uvádí Pavel Štěpán.

Vysvětluje, že Hejlov, původně Hýlov, je místo, které v Čechách patřilo k lesům a vrchům, kde bylo hodně hýlů.

Ještě dnes je v Hejlově farma, kde býval Hýlovský dvůr. Jmenoval se tak od roku 1675. Poddaní prý se na táborských panstvích, ke kterým Hejlov patřil, měli v polovině šestnáctého století lépe než jinde. Statkář mohl nakládat se svým majetkem, jak chtěl, a pokud zemřel, prodal purkmistr nebo páni z úřadu grunt a peníze potom dali pozůstalým dětem.

Vše se změnilo po povstání českých stavů. Po bělohorské bitvě a dobytí Tábora poddaní o vše přišli. Táborské obci připadl Hejlov zpátky 8. února 1629.

Když ale roku 1648 dobývali Švédové Tábor, zpustošili i Hejlov. Vesnice tak na konci třicetileté války zanikla. Až počátkem devatenáctého století zde vznikla nová osada Hejlov, ale pouze se třemi domy.
Od roku 1995 vlastní farmu Hejlov Antonín Kroužek. „Chtěl bych, aby statek vypadal jako dřív. Měl ten nádech jako za první republiky. Ale to tady byl vedle ještě pivovar a mlékárna,“ říká Kroužek.

Ústrašice Se jménem obce Ústrašice si ani odborník z Ústavu pro jazyk český nevěděl moc rady. „Původ jména není zcela jistý. Pravděpodobně vzniklo od slovesa ustrašit. Nahnat strach,“ uvažuje Štěpán.

Osmdesátiletá rodačka z Ústrašic Marie Frantíková ale odmítá připustit, že by slyšela nějakou pověst o tom, jak v obci kdysi strašilo. Spíš vypráví děsivé historky, které sama pamatuje. „Za druhé světové války se u vesnice schovávali Vlasovci a prý jednoho chytili u Plané a tam ho podřízli kosou,“ vzpomíná.
Vlasovec by sice v povídkách, které nahánějí lidem strach, mohl být, ale aby podle něj pojmenovali vesnici, musel by žít alespoň v patnáctém století.

V té době už je totiž ves poprvé zmíněna v historických zápisech. Vlastnil ji Václav Tóma z Ústrašic.

Hlasivo Ani název této vsi nebyl Pavlu Štěpánovi jasný. „Hlasivo mohlo vyjít z přídavného jména hlasivý, které znamená to samé jako hlasitý. Co přesně označovalo, však nevíme,“ uvažoval.

Štěpán ale nevěděl, že v Hlasivu, kde se těžilo stříbro, stál kostel vysvěcený v roce 1346. Právě s odbíjením jeho zvonu totiž možná souvisí název vesnice.

„V kronice jsem vyčetl, že když na kostele odzvonili například čtyři hodiny ráno, chvilku počkali a pak několikrát zazvonili znovu. Údery hlásily do okolních usedlostí a obcí, do jakého dolu mají těžaři jít,“ říká Jan Myslivec, který se zajímá o historii Hlasiva.

Podle monografie Školní obce hlasivské se městečko jmenovalo Rassyv, později Lassyv a potom Hlasivo.

Hroby Vesnice Hroby, nahánějící svým jménem strach, je podle Pavla Štěpána dobrým příkladem toho, jak se jeden název může vykládat různě.

„Původně si lidé vysvětlovali, že takové vsi mají jméno podle nalezených hrobů. Později se zjistilo, že hrob měl i jiný význam. A to vrch nebo kopec i uměle navršený násep,“ vysvětluje. Taková vesnice ležela tedy spíš v kopcovité krajině.

Místní mají různé názory. „Vím o tom své. Když opravovali před třemi lety kostel, tak místy bylo víc kostí než hlíny. To samé mám na zahradě,“ přiklání se Miloš Vondrák k variantě, že jméno vesnice vzniklo podle hrobů.

Jinak se na věc dívá Václav Mikula, správce kostela. „Kostel leží na ostrohu, kde údajně bývalo hradiště, a to mohlo mít příkopy. Staročesky se řeknou příkopy hrůby,“ je tak blíž k vysvětlení Pavla Štěpána.

Křeč Poslední vesnicí, kterou Sedmička vybrala díky jejímu zvláštnímu názvu, je Křeč. Leží jen těsně za hranicemi táborského okresu.

Názorů, jak vznikl její název, je několik. Marie Schäferová v Černovickém sborníku píše, že je odvozený od staroslovanského krk, což znamená pařez. Tedy místo, kde lidé vykáceli stromy, aby mohli postavit obydlí.

V knize Antonína Profouse Místní jména v Čechách zase autor uvádí, že Křeč je od jména křek. Podobně se k tomu staví i námi oslovený odborník na jazyk Pavel Štěpán.

„Název je odvozený od spojení, které označovalo Křekův nebo Křečkův dvůr,“ míní. Žádný dvůr podobného názvu ale není v obci Křeč z historie známý.
Do původu jména by se snažili trefit oslovení lidé z obecního úřadu. Shodovali se v tom, že jméno jejich obce je odvozené od slova křik.

O řevu, který byl slyšet snad až k českým hranicím, vypráví místní kronika. Když se Táborité vraceli v roce 1435 z Lomnice u Třeboně, která jim patřila, a chtěli táhnout dál na Kutnou Horu a Nymburk, přepadla je zákeřně vojska Oldřicha z Rožmberka se spojenci.

V krvavé bitvě se Táborité nedali lehce. Až do večera stříleli z pušek a praků. Padlo hodně lidí i koní. V noci zapálili ves Hroby a poslali pro tři sta jezdců a pěších do Tábora. Ty ale nepřátelé pobili a ještě o půlnoci znovu zaútočili.

Táborští jezdci nakonec opustili ochrannou hradbu a prchli do lesů. Zbytek vojska Oldřichovi vojáci zabili. Padlo tak tisíc tři sta nejstatečnějších Táboritů.

Boji u Křeče a rozpadem spolku jihočeských měst skončily husitské války. V roce 1935 byl na křečském bojišti odhalen památník, který poslední bitvu připomíná.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!