Hry osudu. Španělka hledala u Chomutova židovského předka

Jediný výstřižek z německého časopisu stačil k tomu, aby se Yvonne Rauh rozjela z Madridu na sever Čech k Chomutovu.

„Dáváme spolu s otcem dohromady rodovou knihu, a tak už několik let pátráme po svých předcích,“ usedá na lavičku pod kaštanem cizinka. Pak se zadívá na tabuli, oznamující jméno vesnice a pomalu hláskuje: Ne - za - by - li - ce.

Mluví španělsky, anglicky, německy. Česky vůbec. A přeci v ní koluje česká krev.
Zajímá ji, co neobvyklý název Nezabylice znamená.

„Ves Nezabyliců, lidí Nezabylových, pochází z druhé poloviny čtrnáctého století. Nezabyla. Nezapomněla,“ přisedá k exotické návštěvě z daleka tamní starostka Marcela Jarošová.

Docela symbolické vysvětlení názvu vesnice pro ženu, která právě tady hledá do mozaiky stromu života jeden z posledních kamínků.

Židovský vetešník z domu číslo jedna

Jihoevropanka nejprve bloumala po návsi. O víkendu chodila od chalupy k chalupě, zastavovala lidi na ulici. Ptala se na jediné: Víte něco o mém praprapradědovi Samuelu Khonovi? Lidé vrtěli záporně hlavou a bezradně krčili rameny.

A tak Yvonne Rauh nezbylo nic jiného, než že počká do pondělí na úřední den. A stopy bude hledat přes úřední záznamy na radnici.

„Vesnice byla převážně německá. Tak třeba v roce 1921 u nás žilo jen necelých šest procent Čechů. Starci ze sousedního Německa k nám jezdívají často. Hledají zapomenuté hroby, osudy. Španělku jsme tu ale ještě neměli,“ hodnotí návštěvu z cizích krajů starostka Jarošová.

Jméno Samuel Khon je stejné jako Jan Novák

Dáma z Madridu měla jediný opěrný bod, který mohl fouknout vítr do plachet pomyslné lodi dalšího pátrání. A sice, že její praprapraděd se z Nezabylic roku 1835 přestěhoval do Německa.

Jméno Samuel Khon je u Židů asi tak běžné jako Jan Novák pro našince. „Židovský hřbitov v Nezabylicích padnul za války. V lese zbyly jediné tři náhrobky. Samuelu Khonovi však nepatří ani jeden z nich. Netušila jsem o tom člověku nic, ale zaujatost cizinky mě natolik fascinovala, až mě vtáhla do příběhu. Slíbila jsem, že jí pomůžu,“ líčí svůj postoj starostka.

Oslovila archiv v Litoměřicích. Jenže ten je kvůli rekonstrukci mimo provoz. Tak zajela do Kadaně. „Tam mi sdělili, že pátráme zbytečně, že v archivu Samuela Khona nenajdeme. Žid v křesťanské kronice je něco nemyslitelného. Židé měli kroniky své a dnes jsou uložené v Národním archivu v Praze,“ vypravuje peripetie spletitého příběhu s jedinou indicií Marcela Jarošová.

Do Národního archivu zatelefonovala. „Odkázali mě na chomutovské gymnázium, konkrétně na profesora Josefa Märce,“ nestačí se divit oklice starostka Jarošová. Kdyby jí na začátku řekli, že stopy po předcích má hledat u studentů z Chomutova, nikdy by tomu neuvěřila.

„Märc je garantem studentského projektu Zmizelí sousedé,“ chlubí se houževnatostí studentů Marcela Jarošová.

Díky chomutovským studentům se Španělce dostala do rukou časem zašlá židovská kronika z roku 1798. Yvonne Rauh vyskočila radostí. „To je přesně to, co hledám,“ otvírá s posvátností daného okamžiku starou knihu Rauh.

Najde v ní stopu po předkovi z matčiny strany, která pocházela z větve polských Židů?
„Dopátrali jsme se, že Samuel Khon v Hořenci-Nezabylicích skutečně bydlel. Patřil mu dům číslo jedna, tedy hned na začátku vesnice,“ mne si radostí z úspěšného pátrání ruce Josef Märc.

Samuel Khon se tady narodil v roce 1776. V Hořenci-Nezabylicích se oženil, měl tři děti. Živil se jako vetešník. Vetešnictví měl pravděpodobně ve svém domě.

Španělka nervózně poposedá na dřevěné lavičce. Vteřiny, které právě ubíhají, jsou v její mysli tolik vytoužené.

Je zabraná do překladu gymnaziálního profesora natolik, že na něj hledí s otevřenou pusou.
„Jak ráda bych se podívala na dům, kde praprapraděd bydlel. Na jeho zahradu. Jenže jak dům najdeme? Židé měli vlastní číslování. Které z těchto stavení mělo číslo jedna, nikdo netuší. Možná už ani nestojí,“ zamýšlí se Yvonne Rauh.

U záznamu v kronice není doložená jediná fotografie. Jak by také mohla z té doby. Takže kde vetešnictví bývalo, bohužel zůstane uložené v zapomnění času.

Khon se roku 1835 s celou rodinou vystěhoval do německého města Kempen. Tam za deset let zemřel. Do Čech, konkrétně do rodných Nezabylic, se už nikdy nikdo z jeho rodiny nevrátil.

„Historii naší rodiny, sepsané osudy předků, svážeme s otcem do knihy. Až bude kniha hotová, musíte přijet do Madridu na slavnostní křest,“ zve starostku a profesora cizinka do Španělska.