Britský zpěvák se vrací k rockovému zvuku. Přestože je v ideálním věku pro silný materiál, z novinky 57th & 9th je znát především únava a často i bezradnost.
Ještě před třemi lety Sting tvrdil, že za rockovou muzikou v jeho tvorbě se nenávratně zavřela voda. Podobně jednoznačných prohlášení ale britský zpěvák v nedávné minulosti učinil více, a proto asi jen málokoho překvapí, že novinka 57th & 9th je návratem právě k rockovému výrazu. Je nejvíce rockovou nahrávkou za dvě desetiletí i tou, která se z celé jeho sólové tvorby nejvíce přibližuje zvuku The Police.
Uplynulých dvacet let strávil Sting putováním mezi žánry. Zabrousil do klasické hudby, představil symfonické adaptace svých skladeb a pustil se i na muzikálové pole. The Last Ship (2013) ale zcela propadlo.
Zatímco právě překračování hranic mezi žánry patřilo v osmdesátých a devadesátých letech k největší přidané hodnotě jeho tvorby (popovému publiku představil jak jazzové hudebníky, tak inspirace ze světa world music), v novém tisíciletí jde spíše o bezradné tápání.
Sacred Love (2003), na dlouhou dobu poslední běžné řadové album, koketovalo s dobovou taneční produkcí a nultá léta znamenala i změnu publika. Zatímco klasické desky, konče Mercury Falling (1996), přitahovaly sofistikovanější publikum, z něhož značnou část tvořili muzikanti, ty následující oslovovaly publikum řekněme korporátní, které už chodilo na hity, a především na hudebníka pověstného schopností naživo přefouknout písničky do libovolného tvaru.
Z někdejší spontaneity se stala rutina a toto slovo bohužel vystihuje i novinku ze všech nejlépe. Sice se na ní podílela klasická sestava včetně dlouholetých spoluhráčů (kytarista Dominic Miller nebo bubeník Vinnie Colaiuta), ale je zde až příliš toho, co od Stinga už člověk slyšet nechce.
S výjimkou otvíráku I Can’t Stop Thinking About You, jež připomene lehkonohé popěvky The Police, je na zbytku materiálu znát autorská únava. Zpěvák přiznává, že bojoval s autorským blokem. A na většině položek je skutečně zřejmé, že nevznikaly z tvůrčího přetlaku, ale z potřeby plnit termíny.
Jsou to utrápené, nedopsané písničky, kterým by ale v mnoha případech ani nepomohlo dozrát, dojít, ba je dokonce otázka, zda mají na řadovém albu vůbec co pohledávat. Pětašedesátiletý hudebník vydává nejslabší materiál ve věku, kdy řada jeho vrstevníků paradoxně začíná psát ty nejosobnější a nejpůsobivější výpovědi. A je otázka, zda a proč má potřebu desky z nutnosti vůbec točit.
Sting: 57th & 9th
Vydavatel: Cherrytree, 2016
Hodnocení: 50 %
