Humorné knihy psát nebudu, protože život je často drama | E15.cz

Humorné knihy psát nebudu, protože život je často drama

Dana Lipovská

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Romány pro ženy a dívky? Ty mladá česká spisovatelka Klára Janečková nepíše. Baví ji dramatické historické romány většinou s detektivní zápletkou.

Se svým prvním románem nakladatele obcházela hodně dlouho. Dvaadvacetileté dívce z Moravy tehdy nikdo nechtěl věřit, že by mohla napsat čtivý příběh ze šestnáctého století o několika stech stranách. Když si ho pak jeden z nich konečně přečetl, začínající spisovatelce Kláře Janečkové nevěřil, že ho napsala sama.

Od vašeho prvního románu uplynulo deset let. Kolik jste doposud napsala knížek?

Vydala jsem celkem osm knih. První kniha Ďábelská tvář a třetí kniha Prokletý původ jsou historické romány, ty další jsou beletrie ze současnosti. Nejúspěšnější knihou byla Osudová posedlost, příběh z Tunisu o dvou Češkách, které se provdaly za místní muže. Zatím poslední knihou je Temnota, odehrávající se v Amsterodamu.

Hledáte inspiraci na cestách?

Ano. Vždycky někam vyjedu a napadne mě příběh, který zasadím do onoho místa. sadím Pracovala jsem například s příběhem své spolužačky, která v Dominikánské republice v roce 1998 zažila hurikán George. Bylo to tak silné téma, že jsem se rozhodla napsat knihu Srdce v písku.

Kvůli tomu jste se učila řídit letadlo.

Hlavní hrdina je pilot, takže jsem se na trenažéru musela naučit základní věci, aby v knize působily věrohodně. A samozřejmě jsem musela zvládnout i leteckou terminologii.

Vaše poslední kniha se jmenuje Temnota. O čem je?

Je to detektivní příběh. Děj se odehrává v Amsterodamu, kde jsem byla před dvěma lety. Hodně jsem tam bloudila, byla mlha, deštivo, takové pochmurné počasí. Zabloudila jsem do jednoho amsterodamského parku a najednou mi naskočila myšlenka, že v parku se najde tělo ženy, zahrabané do listí, které někdo objeví, žena to přežije a skončí v nemocnici. Policie začne případ vyšetřovat, zjistí, že žena nerozumí holandsky a že je to Češka. “ena si ale nic nepamatuje a zůstane žít v Holandsku. Po čase se však přihlásí muž, který tvrdí, že je její manžel. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby se neobjevil ještě další muž, který tvrdí totéž. Tahle knížka vznikala dlouho, celý rok.

Pro vás je rok dlouho na napsání knihy?

U historických románů ne, ty vznikají déle, třeba i dva roky, ale jinak píšu knihu tak půl roku. Jenže teď už pracuji na plný úvazek jako školní psycholog, mám malé dítě, vedu také kurzy tvůrčího psaní, zkrátka na mé vlastní psaní je méně času.

Kniha Temnota je na trhu měsíc, máte už nějaké ohlasy?

Hodně čtenářů mi píše na mé webové stránky. Temnota se jim zamlouvá. Dokonce ji při nedávné besedě v Kroměříži jedna čtenářka označila za mou nejlepší knihu, což mě potěšilo. Podle ohlasů se zdá, že Temnotu čtenáři přečetli jedním dechem a už se ptají po další knize. Ale já zatím ještě nový rukopis psát nezačala.

Nemáte ani žádné téma?

V hlavě už něco mám, tedy námět na novou knížku. Zatím ale neprozradím, o čem bude. Téma se může i změnit. Třeba mě osloví něco jiného, nevím. Až se dám do díla a napíši první kapitolu, poté půjdu s pravdou ven.

Využíváte při psaní své profese psycholožky?

Vždycky musím něco nastudovat, to je jasné. U románu Temnota jsem profesních zkušeností hodně využila, hlavní hrdinka ztratila paměť, takže jsem i mluvila s pár lidmi, kterým se něco podobného stalo.

Hrdinky máte potvory, které ale vždycky polepšíte. Proč?

Ano, je tam často nějaká potvora, ale vždy projde určitou proměnou. Nalezne smysl života, zlepší se. Vlastně už v mé prvotině byla opravdu velká mrcha. Takové postavy se velmi dobře píšou. Navíc mě přitahuje drama, když se něco stane v životě člověka, zajímá mě, jak se ten člověk změní, jak se promění jeho život. Humorné knihy psát nebudu.

Je těžké se v dnešní době stát spisovatelem a uživit se?

Jednoduché to určitě není. Psaním se už dnes živím, ale že by to bylo na nějaké vyskakování, to určitě ne. Proto ještě pracuji jako školní psycholožka. Začínajícím autorům bych radila hlavně trpělivost. Jestli už mají nějaký rukopis, aš obchází nakladatelství a obrní se trpělivostí. Někteří redaktoři jsou velmi nepříjemní a dokážou vaše dílo tak zkritizovat, že už nemáte chuť cokoliv napsat. Ale toho si nevšímejte, zkoušejte malá nakladatelství. Pokud jste dobří, ono to vyjde.

Proč jste si vybrala školní psychologii? Bylo to kvůli psaní?

Ono je to trochu jinak. Ale to by bylo dlouhé vyprávění.

Klidně povídejte.

Když mi bylo osmnáct, unesli mě od školy v Kroměříži tři muži. Dva Češi a jeden Ukrajinec. Dodnes si pamatuji, že to bylo v pátek třináctého, mimochodem, od té doby jsem pověrčivá. Ti muži mě odvezli na ukrajinskou ubytovnu, kde jsem byla třicet hodin uvězněná, než se mi podařilo utéct. Důvodem únosu byly peníze. Rodiče tehdy podnikali, únosci to věděli a chtěli toho využít.

To muselo být strašné.

To bylo, nejen samotný únos, ale i týdny po něm. Jsem jedináček, rodiče se o mě báli, bylo to pro ně samotné velmi těžké. Nechtěli se potom se mnou o únosu vůbec bavit, zkrátka si tenhle hrozný zážitek zpracovávali sami. Ale já jsem o tom mluvit potřebovala. Začala jsem chodit k psycholožce, a to byl asi první impuls, proč jsem chtěla studovat psychologii. Abych mohla pomáhat obětem, kterým se něco podobného stalo. Doteď když jdu někde sama, bojím se. Navíc mám malé dítě, takže ten strach je ještě větší.

Tuhle děsivou událost jste popsala v knížce.

Ano, bylo to zvláštní období. Procházela jsem tehdy těžkou partnerskou krizí a cítila jsem se snad ještě hůř než po únosu. Možná proto jsem mohla začít o tomhle zážitku psát. Zastínila to jiná traumatizující událost. Nakonec mi vyšla knížka Unesená. Když jsem ji držela v dlaních, ani jsem neměla odvahu do ní nahlédnout. Časem jsem se však smířila s tím, že se mi únos stal a naučila se s tím žít. Proto o tom dokážu už i mluvit. Ale snažím se na tuhle událost nemyslet, protože vzpomínky u mě často vyvolávají negativní emoce, je jasné, že následky si ponesu celý život. Nikdy to však nebude tak zlé, jako bezprostředně po únosu. Jsem už teď silná, schopná s tím žít.

Co byste si přála v novém roce?

Pracovně bych ráda zvládla závažné a těžké případy v mé profesi školní psycholožky a udělala si výcvik na IQ test pro děti, abych mohla co nejvíce z nich pomoci. A psaní je jasné, jak už jsem říkala, chci napsat novou knihu a nejlépe ji dokončit do konce tohoto roku. Vlastně bych se také chtěla pokusit o druhé vydání mé knihy Prokletý původ. O tu si čtenáři pořád píší.

Máte pocit, že tenhle rok bude jiný? Hodně se o tom mluví, lidé chodí ke kartářkám, astrologům.

Sama pracuji s kartami. Nevykládám si však budoucnost, karty jsou pro mě zrcadlem mého života. Vidím v nich to, co si nepřiznávám. Kdysi jsem byla u kartářky a všechny věci, které mi řekla, se staly jinak. Bylo to až neuvěřitelné. Proto teď pracuji s kartami sama. Cítím jejich energii. A pokud jde o horoskopy, věřím jim. Ne snad úplně každému slovu, ale beru je jako varování a dávám si pozor, když mne horoskop upozorní na nějakou oblast mého života.

Jste autorkou osmi knih. Kolik jich ještě máte v plánu?

Kdysi mi jeden muž hádal z ruky a předpověděl, že napíšu osmnáct knih a potom skončím v blázinci. Tak teď nevím, jestli tam nakonec budu pracovně, když už jsem to vystudovala, nebo se zblázním. Takže momentálně jsem rozhodnuta napsat více než osmnáct knih, abych dokázala, že v blázinci neskončím.

Autor: Dana Lipovská

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video