Husák je vůl, hlásal nápis v srpnu 1969 | E15.cz

Husák je vůl, hlásal nápis v srpnu 1969

Před čtyřiceti lety zažil Liberec Den hanby. Pietní akce se změnila v demonstraci proti režimu. Vyprovokovali ji ale komunisté.

Zemřeli při okupaci ruskou armádou, byli nevinní a patří jim naše úcta. To chtěli říct Liberečané, když večer 20. srpna 1969 nosili květiny a svíčky k památníku obětí před libereckou radnici. Byl předvečer prvního výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kdy Libercem duněly ruské tanky a o život přišlo devět civilistů. Některé okupanti zastřelili, jiní zahynuli v závalu, když ruský tank naboural do podloubí plného lidí.
I na ně chtěli lidé vzpomenout před libereckou radnicí. Pietní akce se nakonec zvrtla ve velkou provokaci, pod taktovkou komunistického režimu. Vedle květin se začaly objevovat i české vlaječky. V ulicích se scházely hloučky lidí. V jedenáct hodin večer Veřejná bezpečnost, tehdejší policie, uzavřela náměstí před radnicí i okolí divadla a volnou nechala jenom Sokolskou ulici. Deset lidí zatkla a vyslýchala policie. Jinak se nestalo nic.
Dobové krajské noviny, Průboj, později situaci v předvečer výročí popisovaly jako pozvánku na demonstraci, kterou zorganizovali nepřátelé režimu.
„Ve středu 20. srpna ve 20 hodin večer přijelo na náměstí v Liberci, kde jsou umístěny desky obětem z 21. srpna loňského roku, osobní auto pražské poznávací značky,“ líčil článek. Podle něj lidé z auta dali na místo ke květinám asi deset svíček, a pak vyzývali v demostraci. „Tak vida! Nebyla to jen liberecká záležitost. Důkaz takřka nezvratný, že akce byla předem zorganizována. A nebyla to jen záležitost pietní, nýbrž záminka k provokaci,“ jásal autor článku.

Den hanby

V den výročí, 21. srpna ráno, mnoho Liberečanů ignoruje městskou dopravu a do práce vyráží pěšky. Na komíně Textilany se objevil obří nápis „Husák je vůl“.
„Výzva k tomu, aby se nejezdilo MHD, vyšla několik dní před tím. I my s mužem jsme vyrazili do města pěšky,“ říká tehdy třiadvacetiletá Jana Eichlerová. Když došli před radnici, narazili tam na vojáky. „Brečela jsem. Brácha byl zrovna na vojně a já si říkala, že to přece nemůže udělat,“ vzpomíná Eichlerová. Na náměstí Bojovníků za mír (nyní náměstí E. Beneše) se sešlo na osm stovek lidí. „Vykřikovali protistátní výroky. Hrozilo nebezpečí, že dojde k demonstraci silného charakteru. Mezitím byl napaden jeden občan jen proto, že četl Rudé právo,“ nahrávali komunistům v Průboji. Státní bezpečnost, která měla v Liberci silnou pozici, zorganizovala skupinu asi třiceti informátorů a agentů. Ti měli za úkol vyprovokovat mladé lidi proti policistům, kteří čekali na povel k zásahu v ulicích města. Největší vřava se strhla na Gottwaldově, dnes Soukenném, náměstí.
K lidem v ulicích se postupně přidávali další, kteří se vraceli z práce. Policie začala vyzývat lidi k rozchodu a snažila se vyklidit Pražskou ulici. „V Pražské stála vojenská auta. Někdo házel po milicionářích dlažební kostky. Vojáci vždycky zatlačili dav směrem dolů a pak zase naopak lidé vytlačili vojáky směrem nahoru k náměstí,“ vypráví Eichlerová. Sama později místo raději opustila a odešla na ubytovnu firmy Skloexport za známými, do míst, kde nyní stojí palác Syner.
Komunistický Průboj v článku ze 26. srpna 1969 popsal situaci v Pražské ulici tak, jak měl. „Lidskou tvář dav odložil. Chopil se vytrhaných dlažebních kostek a materiálu na staveništi a zranil několik příslušníků pořádkové jednotky VB. Rozbil několik výkladních skříní a vydrancoval je, vtrhl do automatu Dunaj, posilnil se lihovinami, vínem a pivem, začal stavět z materiálu demolic, parkových laviček a popelnic barikády, vystřelovat z praků matice a jiné kovové předměty, vrhal lahve s hořlavinami a dělbuchy, zranil dalších osmnáct ochránců pořádku,“ líčil novinový článek. Policii v Pražské ulici posílily i Lidové milice, proti lidem použily obušky, ale i vodní děla a chemické prostředky. „Když jsme se dívali do ulic z oken ubytovny, najednou nás začaly štípat oči. Bylo to ze slzného plynu, který použili,“ vypráví Eichlerová. Do města najely i obrněné transportéry, aby demonstranty „rozehnaly“. Vše utichlo až v noci z 21. na 22. srpna.
Následující dny došlo k zatýkání. Jen v Liberci pozatýkali 142 lidí.

Náročné hledání

Srpnové události roku 1968 i 1969 prožil také Luboš Příhoda, liberecký novinář, který asi deset let sbírá informace o tom, co se tehdy odehrávalo a jaké mělo vše pozadí. „Byli jsme s rodinou v Jugoslávii, ale všechno jsme viděli v televizi. Na zpáteční cestě Vídní za námi lidé chodili a přesvědčovali nás, ať se nevracíme,“ vzpomíná Příhoda. I s rodinou se vrátil a hned za pár dní po příjezdu je navštívila policie a zjišťovala, jestli náhodou nenechali děti v emigraci.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.