Pochází z učitelské rodiny, kde měli všichni něco společného s přírodními vědami. Jeho otec přednáší biochemii, jeho sestra učí, jen on se nakonec vydal trochu jinou cestou. Pavel Peč zasvětil svůj život polštině a překladatelství.
„Podobné sklony měl vlastně i starší bratr, který jako voják z povolání překládal při bosenském konfliktu,“ vzpomíná Peč, který jako absolvent anglické sekce hejčínského gymnázia logicky pokračoval v anglistice na Univerzitě Palackého. Kvůli své velké lásce – polskému filmu – se dal i na studium polštiny. „Byla to trochu exotická kombinace. Mé spolužačky byly z Těšínska a uměly polsky,“ říká Peč.
Nadšení pro titulky
Nakonec u něj nezvítězila jen polština, ale i polský film. Je autorem titulků k polským filmům, často překládá a tlumočí na filmových festivalech. Především na tom karlovarském, ale třeba i v Písku, kam letos přijel i polský režisér Krzysztof Zanussi.
Dnes si Peč nejvíce cení svých překladů divadelních her. V současné době je hrají soubory v šesti divadlech v Česku. „Nejdéle hrané je asi v brněnské Redutě představení Agáta hledá práci od Dany Łukasińské. Je na repertoáru už třetí rok,“ uvedl Peč.
Jan Žůrek, který jeden z jeho překladů inscenoval v olomouckém Divadle Konvikt, zná Peče dlouho. „Pavel je neuvěřitelně vtipný člověk a příjemný společník. V práci naprostý profesionál a večer s ním není nikdy krátký,“ tvrdí Žůrek.
Peč například tvrdí, že při komunikaci s cizinci je sice důležitý i přízvuk, ale záleží hlavně na tom, aby lidé našli společnou řeč. „Poláky bychom mohli znát, přesto jsou pro nás do značné míry cizí národ. I když se nám zdají blízcí, neznáme pořádně ani jejich kulturu. Jediné, co víme, je to, že jsou nábožensky založení nebo že mají rozdílnou tradici v šlechtictví. Rozdílů mezi Čechy a Poláky zvláště v uvažování a v literatuře je ale spousta. Někdy se proto musí dovysvětlit i kontext, což je u překladu problém,“ objasňuje Peč.
Má za to, že překlad vzniká někde na cestě mezi autorem, překladatelem a čtenářem. Jako příklady zrádných slov uvedl sloveso šukat, které v polštině znamená hledat, nebo výraz bezcenný, který naopak pro Poláky znamená něco nevyčíslitelně drahého.
Angličtina, která byla i na českých festivalech hlavním komunikačním jazykem, mu pomáhá v kontaktu s jinými Středoevropany, především s Maďary nebo Rakušany. Také olomoucký festival Křižovatky je spíš středoevropský. „Je to paradoxní prostor. Poláci a Maďaři k sobě mají blízko hlavně díky stejnému pocitu ztráty bývalé vlasti,“ říká Peč.
Peč je přesvědčený, že polská i maďarská generace 77 má podobnou zkušenost jako česká. „Podle toho, jaké točí filmy a píšou knížky, vidíme, že je tam zkušenost raného kapitalismu, kdy člověka hodili do vody. Ta zkušenost z převratu. Všichni jsme zažili hodiny povinné ruštiny a v citlivém věku jsme přecházeli politickými přerody. A najednou nevěděli, co se svobodou,“ myslí si Peč.
Křižovatky posedmé
Festival křižovatky bude v listopadu v Olomouci již posedmé. „Chtěli jsme sem dostat umělce z okolních zemí, kteří by v Česku, nebo aspoň v Olomouci, vystupovali úplně poprvé. Stejně jako třeba letos jazzová kapela z Vídně,“ vysvětlil Peč. To, že Křižovatky ještě existují, považuje za štěstí. Původně mělo jít o jeden až dva ročníky. „Stále jsme multižán-roví, takže na festivalu je zastoupený film, hudba, literární čtení nebo výtvarné umění,“ uvedl Peč.
S festivalem je spokojený a spokojenost považuje za nejdůležitější v životě. „I když překladatelství je řehole, mám práci, která se vyvinula z mého koníčku,“ zdůrazňuje Peč. Momentálně dokončuje překlad vtipné polské detektivky roku ze současné Varšavy s názvem Zapletení a ve volných chvílích čte oblíbenou skandinávskou literaturu, hlavně dánské a islandské autory.
Jeho přítelkyně Pavla Bergmannová o něm říká, že se s ním nikdy nenudí. „Kombinuje v sobě kus rozvážného Hanáka a člověka, který rád objevuje nové věci, což je ideální spojení pro jeho práci. A kromě jiného také skvěle vaří, i když jen svátečně. Neodolatelná je třeba jeho kachna na pomerančích,“ říká Bergmannová.
