Na konci šedesátých hippiesovských let hledala řada muzikantů a kapel nový směr vedoucí jinam, než byl v té chvíli se rodící muzikantsky dokonalý hardrock, artrock či jazzrock à la Pink Floyd, Led Zeppelin či The Who. Jeden z nich se jmenoval Iggy Pop. Nekompromisní, nezaprodatelný a fyzicky nezničitelný muzikant, který určil vývoj hudby na několik dalších desítek let označované dnes jako punk. Muž, který se snažil vrátit k jednodušším kořenům muziky a změnit odkaz šedesátých let. V pátek oslaví kulatých sedmdesát let.
Je absurdní, že člověk, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let změnil od základů tehdejší hudební scénu, muž, jenž je považován za kmotra punku s naprosto nezřízeným chováním na pódiu zahrnující blití, mazání se burákovým máslem a válení ve střepech, si dal umělecké příjmení „Pop“. S hudebním stylem to ale nemělo nic společného - jen si prostě na prvni koncert v Detroitu oholil obočí a velmi připomínal jednoho ze svých tehdejších kámošů, jenž se skutečně Pop jmenoval.
Budoucí legenda se narodila 21. dubna 1947 jako James Newell Osterberg v městečku Muskegon v americkém státě Michigan. Od mala tíhl k muzice a už v sedmnácti byl členem skupiny The Iguanas a poté Prime Movers. Detroit se přitom v šedesátých letech stal jedním z center hudebního dění v Americe, a kromě Stooges dal světu ve své době ještě slavnější kapelu MC5.
OD BEATLES K BLUES
S prvními zájemci o muziku poslouchal Beatles i Stony. A ačkoliv Detroit leží na severovýchodě Spojených států, zásadnímu kontaktu s černošskou i bělošskou bluesovou hudbou se samozřejmě nevyhnul. „Jakmile jsem poprvé slyšel Paul Butterfield Blues Band, Johna Lee Hookera, Muddyho Waterse a Chucka Berryho, jak hrajou vlastní písničky, už to nešlo zpátky,“ prohlásil kdysi podle jedné z kronik punku Zab mě prosím.
Poté, co potkal kytaristu od Butterfielda Paula Bloomfielda, pochopil, že musí do jednoho z vyhlášených hudebních center té doby – Chicaga. A s devatenácti centy v kapse tam také vyrazil. Bluesová a jazzová škola jej uchvátila. Jenže sám přitom došel k tomu, že jen kopírovat vzory nemá cenu.
KOPÍROVAT NEMÁ CENU
„Pochopil jsem, že tohleto je nad mý síly. Že je nesmysl snažit se o co nejdokonalejší kopii toho, co pro ně je naprosto přirozený a co přesně dělala většina bílejch
bluesbandů. A pak mi to došlo. Napadlo mě, že musím hrát svý vlastní jednoduchý blues. Že musím vyjadřovat svý pocity stejně, jako tihle černí hoši vyjadřujou ty jejich,“ řekl tehdy.
„A taky jsem to udělal. Převzal jsem spoustu jejich vokálních technik a taky jejich frázování – odposlechnutý z bluesovejch skladeb. Dobře, špatně i úplně naruby. I Wanna Be Your Dog je velmi pravděpodobně špatně odposlouchaný Baby Please Don‘t Go,“ dodal.
DROGY
Co pro Iggyho Popa mělo velkou cenu, byla nekompromisnost. Nechtěl se zaprodat a stát se součástí mainstreamu. Ono by to ani nebylo jednoduché, neboť z teenagera, který nepil a nebral drogy, se časem stala persona, která si zadala s ledasjakou chemikálií. To ostatně stálo po sedmi letech za koncem Stooges, kdy většina kapely nebyla schopna se dostavit na pódium a zahrát více než několik skladeb.
NÁSTUP PUNKU
Sedmdesátá a osmdesátá léta se Iggy Pop hledal. Jinak měl přitom vše – slávu, renomé a dokonce i peníze, které přes enormní výdaje na drogy vydělal. Do nové éry jej ale nakoply nejen punkové kapely, které se k nezřízenému projevu, přímočarosti a výrazivu zahrnujícímu ve velké míře cokoliv společného se slovem „fuck“ hlásily kapely v čele se Sex Pistols, Clash či Pogues, ale i David Bowie, který s ním spolupracoval na dvou albech.
To jej pomáhalo udržet nad vodou až dodnes, ať už hrál sám, nebo v posledních letech s obnovenou sestavou Stooges. A kdo měl možnost jej vidět na loňském festivalu Metronome v Praze na Výstavišti, s úlevou pochopil, že i přes naprosto nezřízený život, závislost na drogách a sebezničující tendence tady nejspíše ten polonahý chlapík s energií hodné menší atomové elektrárny bude ještě dlouho.
DLUHY V ČESKU
Lidem v Česku navíc dluží pár písniček – jeho loňský koncert na Výstavišti totiž předčasně ukončila průtrž mračen. „Zbylé písně vám dohraju příště, slibuju,“ prohlásil tehdy ve chvíli, kdy museli pořadatelé koncert ukončit, aby někdo z vystupujících nedostal elektrickou ránu. A i když má za sebou Iggy Pop ledasco, pořád je ve formě tak, že jeho éra zdaleka nekončí. A těch neodehraných písní se v Česku jeho příznivci snad ještě přece jen dočkají.
